Měsíc.

Jak brzo zmizel mi ráj! – Ledva vykvetlo z pupenců, Juž prchá mi lístko outlé, Pryč prchá mi dál a dál.

Rychle se jmu ho prosit, By přebyl tu ještě déle; Než se usta polotevrou, – Uplynul zrakům čilým.

Nač se anjeli hněváš, Čím tě srdce mé uráží; Tak že se zlobíš ty krásný, Že vše rozmilé trháš?

Odpovíš libým hlasem: Krásno jen ti půjčováno, Svůj domov nemá ve nízku, – Pojď za ním do výše, pojď!

Ach co ráda bych za ním Létala, kde jest mu bydlet; Já děva zbohá ze prachna! Vzdyť nemám svatou peruť.

Ajta varito zlaté! – Jest ti upno? – jak si zíráš, Jest ti srdce, v srdci žalno? – Pojď drahé, do lůna pojď.

Jest ti mistr nevděčen? Zůstavil tě můj syrotku Sem k lidům cizím samotna Hoch čilý, pěvec lepý?

Struny ze světel tkané! Jak ze vás řinou papršky, Jak se volno dáte sáhat Prstu křehku bázlivu!

Vejš je dílna vaše, vejš! Hvězdami z nezemna čista Cestily jste až ke sídlu Jindy blažna, mutna teď.

Nehraly jste vítanou Lonska léta matce jedné? Laskavé v milostnu pěknu! – Neznaly jste matku mou?

Ach měsíci kam velíš, Kam ty blesky sem doházíš, Prsty křížemi proplítáš? – Znáš také strunou trhat?

Juž to rázněji zvučí; Vejš polétají si hlásky, Vejš donášejí myšlénku, Vejš i srdce ouplné.

A přebuďte dél u nás! Hláholi svatí nebeští, Matky mé hlasem odíny; – Neb mne vemte k ní s sebou! – –

O dobo přenáramná! Cos dopustila v porobnu? – – Ty jsi, ty jsi žehla žádost Prsty na chvat ukvapíc. –

Posledním tahem stonáš, Záhlasem tichým umíráš; Nástroji drahý! – voláš mi: Vráždkyně krutá, krutá! –

Praskot ohromný sluchem Ještě bouřivě provívá; Struny se kruží bolestí Nesvatou rukou ve dví! –

Poznalo jsi srdce mé: Krásno jen ti půjčováno, Svůj domov nemá ve nízku, Šlos za ním do výše, viť? –