Jest si král starý pohanský,
Káže ze zlatého trůnu.
Má si dceř vladař pohanský,
Jasnu, krásnu nade lunu.
Jak si Vesna v roucho květné
Oudy labutiné krývá,
Tak si dceř ve roucho květné
Mutnu Maryi zdobívá.
Rozlobí se král pohanský, –
Svrhne od zlatého trůnu
Dolů dceř vladař pohanský
Jasnu, krásnu nade lunu.
Ta se s Lílií raduje,
Jak se jemně rozevívá,
Lílií svůj bol žaluje;
Květ s pannou zase slzívá.
Jednou ve spaní utrhne
Bůžek bílu číš radostně;
Z kadeří svu palmu svrhne,
Dcerce zas podá milostně.
S Lílií si začne váti,
Choť budit k jinému ránu;
Až zahledne krásnu máti,
V bůžinku pozná Moránu.