Bylo jaro a jasný den, Včelky z oulu letěly ven; S květu na květ sedaly, Plástve medu dělaly.
Náhle něco zahlučelo; Nedaleko zabrunčelo; Hluče přiletěl Medojedný Čmel,
A do hádky hned se dal, Včeličkám se vysmíval: „Hej, včeličky, jak se máte? Hubené jste! jíteli jed?
Kamž pak asi svůj dáváte Pracně udělaný med?“ Včelka jedna se zastaví A čmeli takto vypraví:
„„Arci že vy čmeli O mnoho jste tlustější, A proto také bujnější, Než my malé včely:
Ale páni strejcové Jste vy břichopáskové, Zvyklí sami všecko snísti! To však nedělá vám čest.
Lidem přáti, méně jísti, Obyčej to včelek jest.““ Po ní čmel zahovoří; „Blázen, kdo se tak moří!
Med i vosk lidem-li dáte, Což pak sami z práce máte?“ Na to dobrá včela Tak odpověděla:
„„Radost jistě velkou máme, Když té naší píce Nemocným poskytujíce Ku zdraví jim pomaháme;
V kostele též ku chvále Boží Voskové svíce pěkně hoří!““ Tomu čmel se bujně smál A včeličky ptal se dál:
„A kdo vám dá v zimě žráti, Když nemůžete ven se bráti?“ Na to praví sobcovi Včelička čmelákovi:
„„Kdo jinému také přeje, Toho druzí neopustí; I ať cokoliv se děje, Bůh naň bídy nedopustí!““
Včelkou zahanbený čmel Brunče dále odletěl, – Včely měly medu dosti, Vosku také do hojnosti;
Každý oul užitku dal, Hospodář se radoval. Po příhodě této Přišlo druhé léto,
Bylo velmi deštivo, Mlhavo a mrazivo. Pracovité včely Málo který den
Sotva mohly ven, Málo medu měly. Hospodář to dobře věděl, Pročež pomoci jim hleděl;
Zarmoucené dělničky Potěšoval včeličky: „Málo medu, málo máte, Nyní já vám medu dám;
Vy mi ho zas jindy dáte, Když ho spotřebuji sám.“ Tak byly včelky opatřeny, Od hladu v zimě ochráněny.
Ale co si čmelák asi Počal v ony smutné časy? Hladu velmi mnoho snášel; Nikdo mu jíst nepřinášel;
Zhubeněl a oslábnul A konečně zahynul.
Cookies on Poetry Cove