Kamkoliv mé oko patří,
živoci se zjevují,
nad zrcadlo vodní kapři
z rybníka vystřelují.
Horské vody těší pstruhy,
dolejší – hlavatice;
mřenky živí malé struhy,
potok hostí bělice.
Z řeky někdy úhoř hladký
vymyká se na palouk:
vábí ho snad hrášek sladký,
čili muška, nebo brouk?
V Labi jesetr se hází;
losos valný zmáhá proud,
z moře nazpět k nám přichází
v rodný sladké vody kout.
Z ciziny ten poutník vodní
do vlasti se vracívá:
toužíc po kolébce rodní;
za tu slast i život dá. –
Něžné lásky k matce vlasti
v srdce nám je štípen cit:
tupý jen té nezná slasti,
nevděčný k otčině lid.