Luna svítí; vidím pusté
zbytky tvrze, staré zdi;
křoví po nich roste husté,
noční pták nad nimi bdí.
Nyje, vyje smutné dumy
o obřích a ritířích;
poslouchají němé rumy,
poslouchá ho lesík tich.
Střídalo se obrů plémě
v panství dávno zaniklém,
pod nímž krvácela země
vražedlným odbojem.
Síla obrů – Bohu vzdorná,
lidu zhoubná – zuřila;
věž okrouhlá – lidomorna
mnohou oběť ztrávila.
Násilník, kořisti chtivý,
zdvíhal válku svévolnou,
meč napřahal zlostně mstivý
na chudinu nevolnou.
Během věků se ritíři
vystřídali – dobří – zlí,
až pak zuřiví kacíři
pobořili pyšných zdí.
Pýcha pomstu vyvolává,
pohrdači zákonem
hubí, ruší lidská práva;
kronika to svědčí všem.
Nad rumem tím svědek volá
bašta, pnoucí se nad ním:
„Jako s hůry, tak i z dola
pych je skutkem neblahým.“