Sotva jitro žádoucí zasvítalo, V oudolí se všecko hýbalo. Do sněmu se valí Velicí a malí;
Podlé tajného umluvení Jednomyslní se k sobě blíží; Každý sobě bedlivě vyhlíží Pohodlné místo k sezení.
Brzy doplnil se sněm. Všickni hosta Pařížského strýcové, Schytralí Orang-Utangové, I jejich rodáci
Mnohodružní opičáci: Mimo jiné Gibbon, Pavián, Lesní Mužík, Makoko a Kočkodan, Sebravše se v počtu velikém,
Časně přední obsadili prostředek. Na pravo k nim přisednuli Bobr, Svišť, Krtek, Skřeček; Od nich něco málo kroků
Stáli Velbloud, Sob, Veverka, Jezevec, Zajíc, Jelen, Daněk a Srnec. Na konec pravého boku Lehli Ježek, Línochod a Rosomák;
Nejdále se pošinuli Morče, Smrdoš a Pižmák. V levo vedlé středu Ode předu
Rozložil se Medvěd, Pard, Lesní Kočka, Leopard. Opodále málo kroků Na konci levého boku
Stanul Tigr, Zubr, Vepř a Žirava, Zebra, Kuna, Vlk a Hyena dravá, Sněmovníků bylo ještě více; Nescházelo mnoho
Do tisíce; Než buď dosti vyčítání toho; Kdo všech jména znáti žádá, Ať se z popisu ssavectva jich dohádá.
Pode trůnem, naproti tribuně, Ve samém sněmovny lůně Stánek měla rada královská; V čele všech postava Slona obrovská,
Vedlé něho v pravo Nosorožec, Po něm druhý ostrovidný Rys, V levo vedlé Slona Jednorožec, Po něm obmyslný Lis.
Nyní vlaje korouhev, Za ní kráčí mocný Lev; Králi Čtveronožců v zápětí Orel spěšně přiletí.
Ku příchodu panovníků Plesy vzniknou sněmovníků: „Sláva moci vaší, Mocnářové naši!“
Za vítání toho příčinou Králové povděčně hlavou pokynou. Orel v stínu palmy vzhlédne K zasednutí pohodlné místo,
Připravené velmi čisto. Lev si na svůj trůn zasedne. Počne sněm. Slon vystoupiv na lešení
Učiní to předložení: „Známo všem, Jaký nám navrhnul plán Host náš, pan Orang-Utang:
Abychom my zvířata Sestavila pravidelný Spolek divadelní, Aby snaha ta
V ouplném našeho vtipu květu Nás ukázala celému světu. Tak že z poroby se vyvětíme A na věky oslavíme.
K tomu tedy cíli O vaše svolení žádá, A svou vám podává I svých přátel píli.
O to tedy buď jednáno, A na sněmu rokováno.“ Slon s tribuny sejde; Rychle na ni Gibbon vzejde,
A dí bez okolku: „Předložený Iíbí se mi plán; Hoden host náš, aby byl podporován. Důvodu netřeba abych přimnožil,
Host sám dostatek jich předložil: Naprosto se hlásím k tomu spolku, A chci přispívati ku pomoci, Kde a jak jen budu moci.“
„„Tak míníme, Takže učiníme!““ Zavzní hlučné hlasy ze středu. – Potom Vlk se tlačí ku předu,
A potměšile s tribuny propoví: „Nedivím se svému panu předkovi, Za zlé nekladu mu ochotenství; Neb jest pana Pařížana strýc.
K čemu podnětů zde víc? Než já beze všeho pochlebenství Nový zavrhuji plán; Fantasie pánova, ať neřku divá,
Zdá se příliš aspoň živá. Ačkoliv nemálo zkusil pán, Mnoho sobě slibuje: Skutek ale často chybuje.
Mnohý mladý Archimed, Maje hlavu plnou páry, cti a slávy, Zedníkům nakreslil pěkný vzor, Jejž celý umělců chválil sbor.
Zedníci dle vzoru staví: Než nastojte, sotva mine neděl pět, Klenutí se puká, základ smeká, Duše stavitelova se leká;
A ten krásně vylíčený dům Padá v rum. Pročež já alespoň nezadám svou víru Výbornému plánu na papíru.“
Kuna dí: „Buďme opatrni; I na růži roste trní. Kdo zajisté ví,
Že ten pravidelný Spolek divadelní Není na nás nalíčená past, Z nížto číhá na svedené strast?“
Po ní zvolali najednou Hyena dravá, Zebra, Zubr, Žirava: „I my spolku nevěříme, K němu se nepřipojíme.“
K tomu Tigr dokládá: „Ať si, kdo chce, ve šílenství upadá, A vystoupí jako herec: Já zůstanu starověrec;
Člověka vždy vrah, Nikdý nevkročím na jeho prah. Za hanbu bych kladl sobě, Kdybych v nutné času době
Ve svátek a v neděli Lidem chystati měl veselí. Já jich na věky nenávidím, A se prohlašuji bez okolku,
Že v hereckém spolku Spásu zvířat nevidím.“ Po nedůvěřivé Kuně A po Tigru hněvivém
Ukázal se Jelen na tribuně A praví ve smyslu smířlivém: „Já nesoudím s opposicí, Žeby zle ta proposicí
Byla smyšlena, A na zkázu naši Iíčena: Jiná bývajíť na zvířata Nastrojena tenata;
V novém tom snaženství Nevidím nebezpečenství, Ale mnohou pro nás výhodu. I nebude na škodu
Spojiti se pospolu K témuž oukolu. Z České Prahy máme zprávy, Jak si koňstvo dobíhá tam slávy.
Tam prý zlatem kavalíři házejí, A odměny na čest koní sázejí. Slavnější si dobudeme pověsti, Jestli nám se podaří
Stejných zápasů zavésti. Břímě své ať nosí soumaři: My dle výborného návodu Směle dáme se do závodu.
Spolek náš posud nevídanou Světu poskytne podívanou.“ „My se také o to pokusíme, A ku spolku přistoupíme!“
Ozvali se Daněk a Srnec; Odporuje ale Jezevec: „Vy jste naproti mně bozi, Páni rychlonozí:
Malé kroky dělají mé nohy; S vámi o závod já nepoběhnu. Než bych na divadle měl se dáti Od jiných vysmáti,
V koutě své brlohy Bezpečněji lehnu.“ Nehnuvše se z místa Ozvali se: Línochod a Rosomák,
Kanec, Morče, Smrdoš a Pižmák: „Dobře má; my stejného jsme mínění. Jistou zkázu si uchystá, Kdo pro slávy mámivé pudidlo
Své pokojné bydlo Lehkou myslí promění.“ Náhle Zajíc všem ku podivení Směle pospíchá na lešení,
A to prohodí: „O mém rodu panuje to zdání, Že jest plémě nad míru choulostivé, Nesmělé a bázlivé:
Noviny však dovodí, Že to pouhé utrhání; Neb na divadle se zajícové Ukázali jako hrdinové;
Se psy bojovali, Z pušek stříleli, Tak že kdož je viděli, Jejich udatnosti chválu vzdali.
Co našinci dovedli před námi, Pročbychom my nezkusili sami? Byťby síla naše malá byla, Dobrá vůle bude spolku milá.“
Po Zajíci Skřeček slyšeti se dává, A s tribuny chlubně provolává: „Já jsem ovšem malé postavy, Ale co z toho?
Od malých se nežádá mnoho; A nezřídka trpaslíci dovedou, Čeho velikáni nesvedou. Stůj tedy, co stůj,
I rod můj Ku spolku se dostaví.“ Po tom Ježek pichlavou, co šíp, Ozývá se řečí:
„Necítil jsem v sobě dosti Před tou chvílí srdnatosti, Abych světu na odiv se postavil: Ale po přímluvě pana strýce,
Ušlechtilého Zajíce, A podnikavého Skřečíka Najednou mi srdce roste větší, Najednou i můj rozkvítá vtip;
Touha srdce moje přetíká, Abych já se rovněž oslavil. Se Skřečkem a Zajícem Ke všemu též hotov jsem.
Jablka, hrušky s větví srážeti, A v ně jehly vrážeti, To jsou věci ježkům sprosté; Těch dovede každý pacholík.
Za dnů našich každému vtip roste: I já světu vzácnější ukáži cvik; Vyvedu mistrovský kus. Jako divadelní kritikus
K hercům já se připojím, Soudný ouřad sobě osvojím. O všech budu psáti kritiky, O Zajících,
A Skřečících Celé kroniky. Hercům našim dávati nebudu rady; Neb to, jak básníků žluč a pýcha,
Nesnesla by herců marnost lichá; Za ctnosti vydám i jejich vady. Tak já u psacího stolku Prospěji herčímu spolku.“
Když tribunu prázdnou zočí, Veveřice na ni skočí, A to vece: „Proč bych měla Opustiti bydlo milé
A nevinné kratochvíle? K vůli zisku, k vůli slávě? To bych nevěděla! A ba právě
Milejší mi živé větve, živé listí, A mé nelíčená krása dědiny, Než barevné kortiny. A kdož mnedle mne ujistí,
Že mé skoky dojdou obliby Na divadle u lidí? Komu se herectví zalíbí, Kdo si více troufá,
A ve vtip svůj doufá, Ať své umělecké kusy Na odiv vynésti zkusí: Mne lesk naděje neošidí!“
Teď se Medvěd na lešení valí, A své plémě takto chválí: „Dávno, jak to všickni vědí, Provozujem my Medvědi
S Opicemi kratochvilné tance. Dramatických odpírati nám schopností Směl by jenom nestydatý hánce. Ochotně můj celý rod
Přidá se k té společnosti, Bude-li jí píle naše v hod.“ Velbloud vzhůru se ubírá, A předchůdci odepírá:
„Neníť pouhá kratochvíle Na světě má píle. Jiné moje povolání, Dlouhé, pracné putování:
Než já předce raději Po ladech a pustinách, Po neschůdných písčinách Budu raziti svou šlépěji,
Než po tvrdém měst a silnic dláždění. K herectví necítím puzení.“ Podobně Sob praví: „Ve krajinách sněhu, ledu
Nápodobné živobytí vedu: Ale svědčí mi tam zdraví; Po rozkoších já netoužím. Čest má, že chudému lidu sloužím;
Lépe prací užitečným býti, Nežli v hernách prkna tříti.“ Bobr po něm prohodí: „Co škodí?
Komu umělé hry nejsou po chuti, Nikdo k nim se nenutí, Ku práci však nejsme všickni stvořeni; Kdožby provozoval pěkných umění?
Básník u příkladu Nevěděl by, proč jest na světě? Než, co na zemi se rodí, K něčemu se předce hodí.
Jeden k jídlu, druh ku hladu, Lampář k osvětě. Já také znám práci svou. Chce-li spolek užiti mé snahy,
V stavitelství já mu bez rozvahy Obětuji službu ochotnou.“ „A já,“ vece Potkan, „na mou věchu, Spolku tomu ku prospěchu
Všecky lidské herny Poderyji prací snadnou; Sesují se a propadnou. Slovu svému rod můj bude věrný.
Zvířetince vlastní ušetříme, A tím lidi přinutíme, Do divadla choditi že budou k nám; Jaký z toho zisk vyplyne nám!“
Za Potkanem žádný řečník více Na tribunu nevystoupil; Jeden cítil slabé plíce, Druhý bál se, aby neprohloupil.
Jiní byli Tak - tak - Páni obyčejní; Ničeho Iepšího nezamyslili; Hlasy jejich povždy byly stejní S těmi, kteří naposledy mluvili.
Posléz dospěl čas, Královská že rada Měla dáti hlas, A svůj zralý úsudek.
Nejprvé na Lišku přišla řada. Řeči její byl ten ouhrnek: „Rozumem se člověk chlubí, Ač jej často obléká na ruby;
Nad nás posavad chytrostí předčí: Ale snaha naše buď jen větší, A brzy se uvidí, Kdo vtipnější
A chytřejší, My, anebo kdo z lidí? Paříž bez pochyby jest Nejvtipnější ze všech měst.
Jarobujný květ Evropy Odtud vypůjčil si paruky a copy, l klobouky baňaté, A rukávy měchaté,
A krojů nových tisíce, Neli ještě více. Ale umdlený vtip krejčích sám Od nás béře kroje novějšího rám.
Na krk ozdobu à la Giraf’, A vousiska Opičáků Si již oblíbil šviháků Modě panující dav.
Zajisté my na parádu Výhradní si osobíme Čarodějnou moc a vládu, Jak mile v divadle vystoupíme,
Sami lidé znají přísloví: Člověka že dělá šat. Oblékne-li Kabyl, Turek, Egyptčan Modový francouzský frak:
Náhle z něho bude hotový Civilizovaný Evropan. Než co my pak z lidí uděláme, Mocné až pravídko
Všem vyznamenáme Novokrojným jejich žurnálům? Příští nová civilizací Naše vlastní bude dítko. –
Nuže, která na světě nací Vtipem nám se pak vyrovná zvířatům? Jaká z toho pojde sláva, Jaká na veřejné uznání
U pánů, slečinek a paní Vyplynou nám práva? Ó jen mějme k sobě důvěru, A podlé návrhu pana
Hosta Pařížana Dramu sestavme i operu: Pod sebe pak pokoříce člověčenství Zvelebíme zvířecí své důstojenství.“
Na tribunu vstoupí Rys, A přinesa s sebou otištěný spis, Povídá: „Spatřuji mnohé výhody Při tom novém předsevzetí:
Ale také nesnáze a nehody, Kterých nelze s oka vypouštěti. Z časopisu toho, Jejž mi půjčil Pan
Pařížan, Nového jsem poznal mnoho. Vytištěné tady básně Jako růže květou krásně.
Slova sladnou, jako včelní med, Ale z dechu páchne morových par jed. Na jednu zde váhu položena ctnost, Vášeň i šeredná nepravost.
Nevěra zde osvěty se chlubí barvou, Onde pokrytství se kryje víry larvou, Setřen s Iící panně stud, V posměch uveden šlechetných srdcí pud.
Lidé, Iíčeni zde co karrikatury, Nad něž není horší na světě nestvůry; Krve necudní prznitelé, Otců, matek, dětí vrahové,
Vášní zuřivých otrokové, Nevýslovných zločinů pachatelé, V hanby kalužích se vybrodivše, Srdce, smyslů potrativše,
Za své víry, ctnosti urouhání Vrhají se ve propast zoufání. A ti, jichžto ducha záře světu svítí, Sypají na hroby vrahů kvítí;
Mrzkosti okrašlují, Zločiny oslavují, Hrnou se do tribunálu, Novým aby obrazem škandálů
Oživili fantasí své pustotu. Ejhle, v panských domech dříve ctěná K soudu pohání se žena Pro trávení, a pro krádež klénotů.
Do předsíně soudní cpe se luzy dav, Zábradlí a okna mládež osazuje, Šlechta v sále sedadla si zakupuje; A milovníci romantiky
Ve svatyni práva jedí paštiky, To vzdělání evropského mrav! Takové-li člověčenstvo: Jaké nákazy nebezpečenstvo
Nám by mezi nimi nastalo? Či by zvířat smysl zdravý Mezi potvornými lidstva mravy Vyhnul se těm ouhonám?
A co dobrého by nám Z hereckého sboru povstalo? Nechť se tedy mnohým vidí Spolčení to příjemné a vděčné,
Mně se pro nemravy lidí Zdá vždy nebezpečné.“ Potom Jednorožec nelení Vstoupiti na lešení,
A dokládá: „Není zcela nedůvodná Kollegy ctěného bázeň; Nákaza ta ovšem svodná;
Proti ní jest ale dobrá rada: Lepší zvířat kázeň. Mimo to věz také sněm, Že jak mladí praktikanti,
Tak i herci a komedianti Pod rovným, jak lidé sprostí, Nestávají zákonem. Těm dobrého světa srdce vlídné
Se všemilou laskavostí Všední i smrtelný hřích prohlídne. I mudrctví novokrojné Poskytá jim utěšení srdcekojné:
Blázen, prý, kdo sám přemáhá sebe; Vášní svoboda jest lidské nebe. Nadělá to věru hluku málo, Nebude to nic neslýchaného,
Kdyby rovně cos lidského V onom spolku zvířat se událo. Přejme tedy, aby i náš mladý květ Trochu prohlídnul a zkusil svět.“
Nosoroh nahoru kráčí; Ač se oko jeho mračí, Důstojně a vážně si počíná, A to krátce připomíná:
„Znám-li páně kollegovu povahu, Veselých rád ironií užívá: Naše věc jest ale důtklivá, A přísnější žádá úvahu.
Než na její obranu Nenacházím pěknější stranu. A zdaří-li se to nové učení Bez bití a mučení?
V lidských školách posavad Panuje neřád, Cviku že jen váhu dává Metla, dudky, prut,
Kdykoli se žáčků slabý trud Pochopiti nadarmo namáhá, Co jinojazyční mluví učitel. Budiž nebi z toho žel!
Budou-li pak státi za muky Nové herecké ty nauky? Kdybychom jednali o věc užitečnou, Nic bych nenamítal:
Ale věc nestálou, nebezpečnou Kdožby z moudrých nezamítal?“ Nejmoudřejší ze vší zvěře Slon posléze k lešení se béře,
A svůj úsudek vynáší: „Zdání různá jsou o věci naší, Strana straně zde odpírá: Pravda ale, dá-li mi se víra,
Také tady u prostředku stojí. Nelíchoťme sobě příliš mnoho, Pýcha sama sobě posměch strojí, Ani nebojme se spolku toho.
Celé není porušeno člověčenstvo, Nikoli z pohany jeho, Ale z vlastního snažení šlechetného Vykvete nám zasloužené důstojenstvo.
Prostě vyjevím o věci náhled svůj. Vzdáleno buď nucení; Každému svobodno stůj Přidati se k tomu spolčení.
Dobrá vůle k cíli dojde snadno, Jako všudy, i zde nucení nerádno; Každý ale rozvaž sobě Ještě v této době,
Jestli k vytčenému cíli Čije v sobě dosti síly, A co jemu z toho vyplyne, K té-li jednotě se přivine.
Nikdo nepřehlížej na váze Výhody a nesnáze, Aby z lehké mysli nepošel Naposledy žel.
Nyní ale dozrál čas, Aby každý vydal hlas: Má-li zříditi se pravidelný Spolek onen divadelní?
Kdož jej chválí, s místa svého vstaň; Kdož jej zavrhuje, ležeti zůstaň!“ Po Slonově Vážném slově
Povstanouce hlasovaly Středy sněmu pro spolek; Oba ale boky Jako těžké žoky
Ležeti ostaly. Podivný byl výsledek; Sněm se dělil na dvě stejné polovice. Slon s tribuny ohlašuje:
„Na dvě poly, zde ne méně, tam ne více, Sněm se rozděluje; Není tedy spolek zavržen, Ani vůbec potvrzen.
V takovéto případnosti Nejvyšší královské Velebnosti Patří rozhodnutí.“ V sněmu nečilo se ani hnutí,
A hned slavný čtveronožců král S trůnu slyšeti se dal: „Zamyšlený hostův plán Nebudiž považován
Za věc naši státní, Ale za privátní. Komu libo, dej se bez odporu K hereckému sboru!“
A to Lvovo Moudré slovo Líbilo se všem; Jednohlasně zvolal sněm:
„Sláva králi! Sláva! Sláva! Na věky buď moudrost Jeho zdráva!“ Na kynutí krále Vstoupil nenadále
Orang-Utang do sněmu, A Lev jal se mluviti k němu: „Předložení Vaše, Pane, Ctěný Pařížane,
Sněmem není zavrženo, Ani vůbec potvrzeno. Věc ta nemohouci býti státní Bude pouze jen privátní:
Bez nucení, bez odporu Komu libo, dá se k tomu sboru. Spolku toho zřízení Řádně povoluji;
K jeho lepšímu upevnění Sám z vlastního rodu, Lvího plodu, Správce ustanovím.
Přísně ale přikazuji Jednotníkům novým, Všecku by vynaložili píli, A svou mezi lidmi zachovali čest,
Která nám nejdražší poklad jest. Člověku zisk bývej k činu podnětem: Mamon šeredný nevládni zvířetem. Sbor k lepšímu směřuj cíli.
Kde vězen u lidí úpí našinec, Toho zlatem vymění Spolčený zvířetinec. Zbytek na vykoupení
Negrů se vynaloží, Jichž bezdušní lidé, Kupci, křesťané i židé Pokládají za zboží.
Proti zuřivým Amerikánům Červeným k pomoci Indiánům Vyšleme z našinců statné tlupy; Pomsta těm, kdož Iítě vraždí Marabuty!
Podajíce posilu Kabilčanům, Zařveme do uší Frančanům, Že jsou Afrikánští vládaři Zpotvoření barbaři,
Pokudž zavádějí harce Na ženy, děti, a na bezbranné starce. O mstu volá cezená ta krev!“ Tak důrazně prohlásil se Lev.
A sněm u velikém volá pohnutí: „„Sláva Lvu velikomyslnému! Sláva! Mdlých a nebohých zastává práva.““ A sám Tigr vstana všem k užasnutí,
Hněvivou rozdrážděn žlučí Strašlivě zahučí: „Dovol, králi, ať se rovněž oslavím. Proti dětí, žen a starců vrahům
Přiblížím se k lidským prahům, A té výpravě se v čelo postavím.“ Tak se prohlásil podobně Pard, Hyena, Vlk, Leopard;
A Lev král k té pomstonosné oběti Kruté pochválil předsevzetí. Potom obrátiv se k hostu Pařížskému Opět vlídně mluvil k němu:
„Vy pak věci jsouce zkušenec, A na slovo vzatý umělec, S Janem řiďte dramatický sbor; Druzí dostaví se na výbor.“
Orang-Utang poklonil se trůnu, A vystoupiv na tribunu Vlídné Lvovo Přejal slovo:
„Vroucí díky skládám Vaší Velebnosti, Za propůjčené milosti. Díky podobné slavnému Projevuji sněmu
Za prokázanou mi důvěru. Žádám jenom ještě, aby v Tangeru Sešli se našeho spolku oudové; Tam se počne cvičení nové.
Na lodí pak nastoupíme krátkou cestu Ku Kadixu, slovútnému městu; Odtamtud se naše umění Po Evropě rozhlásí a proslaví.“
Sotva řeč tu vypraví, Obrátí své vzezření K sídlu Orla krále, A pokorně mluví dále:
„Mohu-liž se v říši Vaší Velebnosti Podobné nadíti oučastnosti? Směl bych těšiti se rovnou důvěrou? Ó jak slavný byl by nový počinek,
A jednoty naší oučinek, Kdybychom komedii, Balet a tragedii Mohli spojovati s operou!
Žádám o milostivé přivolení!“ Orel ptactva samovládce Odpověděl krátce: „Milerád já své vybídnu plémě,
Aby přidalo se k tomu spolčení. Komu bude libo, komu chuť Prohlížeti kraje země A v opeře zpívati a hráti,
Ptáku každému to volno buď! Svolení neváhám dáti. Na výšině Pyrenejských hor Dobrovolníků těch naleznete sbor.“
Orang-Utang slušné díky vzdal. Králové se zdvihli a za nimi dvůr; A sněm jako jednohlasný kůr: „Sláva moudrým králům!“ zaplesal.
Cookies on Poetry Cove