Selka.

Hospodyně, řádná selka, jeví doma píli svou: jako pracovitá včelka stravu snáší medovou.

V oule sedí matka včela: – selka neodpočívá; kde je třeba, pilně dělá, o všechny starostlivá.

První vzhůru budí chasu, sama první do práce; oběd strojí k půldne času rodině i čeládce.

Peče chlebové bochníky, buchty, dolky, lívance, housky, koblihy, rohlíky, měchury a mazance.

Vaří na podzim povidla, zelí v soudek nakládá, strojiti zná chutná jídla, a co zbývá, chudým dá.

Vaří polévku, škubánky, kaši medem sladívá, svítkem z vajec a smetanky hosta vzácného ctívá.

Na košile, na podušky chystá přádlo tenounké, střádá péří pro dcerušky na peřiny měkounké.

Veselá a nikdy líná ani na ta housátka na dvoře nezapomíná, ni na holá kuřátka.

Všecka havěť dobře zná ji; když jen na dvůr vykročí, slípky ze všad přibíhají, k ní se rychle přibočí.

Dvoří se jí, za ní chodí i sám pyšný kohoutek, pohlížeje, zdali hodí jemu zrnko na zobek.

Při všem díle selka hledí ještě na svá mlaďátka; běhá kolem ní, neb sedí jarobujná čeládka.

Soudí pře své malé chásky, napomíná, varuje, odpovídá na otázky, mravům jich vyučuje.

Nemá stání dobrá máti, o domácí pečlivá; sotva usne, musí vstáti, odpočinku nemívá.

Nemluvňátko své kolébá, a svou písní konejší, šetří, čistí, jak mu třeba; nad nemocným v noci bdí.

Zapomínavé vy děti, svědomí se poptejte: chováteli ve paměti, co svým matkám dlužny jste?!