Druhdy rostly zlaté pruty
v dolních vrstvách českých hor,
a přec mnohokráte krutý
v zemi zuřil hlad a mor.
Císař Karel moh’ pobíti
zlatým plechem Pražský hrad,
a přec nemoh’ zameziti
nouzi lidu, trapný hlad.
Svědek tomu na Petříně
nazvaná zeď hladová;
poskytnula chleb chudině
stavba tato Karlova.
Lid opouštěl pracné rádlo,
nedbaje, by žíto sel;
v písku hledal zlaté prádlo,
z lakoty vyhladověl. –
Oželíme zlaté báně
Jílovské a Kašperské,
bohaté i jiné stráně,
zlaté zrní Písecké.
Schudla sice Hora Kutná,
Příbram posud vévodí,
Březová též není smutná;
stříbro na den vyvodí.
V Krušných dolech roste síra,
hnědá měď i bílý cín;
olovo se též vybírá,
rtuť i zinek z dolních mín. –
Ve tvém lůně, česká země,
leží všeho zboží sklad:
v pilné ruce však tvé plémě
nepřeberný má poklad.