Úrodná jsou naše role,
zdárná naše osení:
Čech i méně plodné pole
vzdělávati nelení.
Suší luhy a močály,
lada rádlem převrací,
kryje hlínou holé skály
a je v sadby obrací.
Horník zkušený zná rudu,
cení vrstvy podzemní:
rolník moudrý zná svou půdu
a co nésti může, ví.
Setby se sadbami střídá
podle zemní povahy;
pole žádoucí pak vydá
mzdu té moudré rozvahy.
Jako sadař plné růže
i na šípku vynutí:
rolník pilný pouště zmůže,
vydat plod jich přinutí.
S potěšením patří na to,
co se jemu zdařilo;
zdar ho těší víc, než zlato,
z potu jež vyprýštilo. –
A však dílo-li se daří,
nebuď pyšným, rolníku,
věda, úhona že maří
naději v okamžiku.
Ne kdo símě zaorával,
celou práci vykonal:
než kdo zrůst a časy dával,
ten vrch díla dokonal.
Koř se Tvůrci, v něho doufej
v nehodách i trampotných;
zkouší tebe: – ty nezoufej, –
on vyvede tebe z nich!