Šťastni u věčně kvetoucím máji
Žili prarodiče lidstva v ráji;
V kráse nebeské, bez roucha záclony,
Pravda věštila jim Boží zákony.
Duše jejich byla dětinná,
Vůle krotká, pokorná a bezvinná.
Než, běda! v běhutém toku času
Eva věčné lži k hadímu hlasu
Naklonila zlíchocený sluch.
Plachý člověka zaslepil vášně duch;
Pravdy se mu nelíbila nahota.
Na zemi pohaněna,
Bolestně uražena
Svatá lidstva učitelkyně
Nazpět vrátila se k nebesům,
A tam truchlí, ježto vidí,
Že u prostřed lidí
Dušemorné svůdkyně:
Svévole a Lež a Lichota
Stálý vystavěly sobě dům.
Časem ale věčná panna s nebe
Vysílá na místě sebe
K lidem zahalenou stařenu,
A ta při kahánců plamenu
Divné povídky vypravuje,
A čeládku obveseluje.
Někdy sama na Iíci se směje:
Srdce její ale tajně pláče;
Někdy hněvem se zachvěje,
A nezřídka metlu zdvihá
A rozhorlená jí švihá
Pravdy, Ctnosti, Krásy pohrdače. –
Kdož ta zahalená stařice?
Kdož ta Pravdy poslice?