Ze Trenčína vyšla vdova
A s ní její sirotek.
Z ponenáhla přišli oba
Na vysoký pahorek.
Tam se loučí dobrá máti
Se svým milým synáčkem;
On musí se světem bráti
Chodit za svým chlebíčkem.
Matka pláče, synka líbá
Na posledy v bílou líc;
Ještě pak se k němu shýbá
A dí: „Nespatřím tě víc!“
„„Neplač, moje drahá máti!““
Těší vdovu sirotek;
„„Bůh mne tobě zase vrátí,
Lidé dají chlebíček!
Lidé dobří na Moravě
Hlady mříti nedají,
V Čechách také na Vltavě
Za práci mzdu podají.
S Bohem, matko, jmenem Páně.
Jdu již Tebou požehnán!
S Bohem, vy Trenčínské stráně!
Uvidím vás, dá to Pán!““
S dobrou myslí matku líbá
V Boží vůli odevzdán;
Matka pak se k němu shýbá
A dořekne: „Dejž to Pán!“
Sirotek již na Moravě
Pilnou rukou pracuje,
Potom v Čechách na Vltavě
Za mzdu malou dratuje.
Na jaře ho čeká máti,
Domů spěchá sirotek,
Radost jemu cestu krátí;
Matce nese výdělek.