Málo máme holých strání
leda kolmé stěny skal,
kdežto vzniku rostlin brání
slunečních paprsků pal.
Nejsou u nás lada pustá,
jako v zemích půlnočních;
skřivená kleč nedorůstá
na Sněžky jen úbočích.
V borech jehlovaté roste,
v lesích dříví listnaté:
v luhu vlhkém vrby sprosté,
olše, habry drsnaté.
Štíhlá sosna výše pne se,
dub ramena rozkládá,
staletý kmen v českém lese
na pouť morskou dozrává.
Nejeden se v mořích plaví
koráb z dubů Šumavských;
české naše bory slaví
tesař lodí zámořských.
Truhlář v lese cení kmeny
hledě na jádro a suk;
mně jsou všecky stejné ceny:
javor, bříza, kaštan, buk,
jasan, jíva, borovice,
modřín, osyka i vaz;
jejich kůra, květ a – více
ještě – list mne baví v čas.
Listí maje ve zásobě
bedlivě je zpytuji,
porovnávaje všech k sobě
Tvůrci se obdivuji,
jak i na lupenech píše
nevýslovnou moudrost svou,
jehož chválí tvorstva říše
moc a slávu nesmírnou.
Hle, tu vidím list okrouhlý,
srdci ten se podobá;
jiný vykrojen, podlouhlý,
a ten ostré jehly má.
Ruka Tvůrce listím hrála –
šatem stromů vyšitým,
a všemožné vzorky dala
k údobám rozmanitým.