Kapitola třetí. Osel kandidát.

Osel spal jen málo; mnoho se mu zdálo. Sotva den zasvítal, snídaní si hledat vyšel,

a než k tomu přišel, potkal Ježka na rozcestí, a ten hned kořil se mu na pohled

a jej dvorně vítal: „Mnoho cti a štěstí, pane z Ušáků: kam tak vážně? –

O čem pak tak snažně z rána rozjímáte? neli o besedách písmáků? – čili thema hotové již máte

k učené disputaci? Malá věru doba přejde, a zajisté Vámi vzejde umění všech regenerací!“ –

„„Vy mé hlavě,““ řekl Ušák upejpavě, „„příliš pochlebujete... a však...““ později pravil:

„„Opravdu-li pozorujete, žeby lze mi bylo, abych se k něčemu připravil? Učená mi málo známa říše;

poraďte mi, co by spíše našinci sprostému poněkud se poštěstilo, – poraďte mi, pane, čím

světu učenému já se zavděčím?““ – To dí šerý akademikus. „Snadná rada, pane kandidáte,“

vece Ježek, „snadná práce; řeknu krátce: buďte kritikus; k tomu krutě dosti vtipu máte.

Stránky spočítejte, formát se cenou udejte, chyby neberte na vážku, a citujte něco na ukážku;

chvalte skladatele bez rozdílu, nevšímejte si omýlů, chválu vzdejte tisku a papíru – a kritika na mou víru

dokonale bude hotová, arci nevinná, ta rokoková: ta však vyhovuje všemu,

ta se líbí lidu pokojnému; z té se skladeteli vděk doví každý Čecháček, co věděti chce,

v knize hledati co lze. – Jinák sobě počíná kritika ta novomodní. Duchové vidinoplodní

tu slov sypou květolesky, onde vrhou hromoblesky; vtipem blýskají, vtipem třískají;

za přijaté sportule krásné sypou floskule: poraněni ale holí mstí se opepřenou solí. –

Arci málo vděčné bývá to řemeslo; jako blesk a posel boží, vtip je zboží

nebezpečné. Znáte přísloví a heslo: „Láska za lásku! za ústrček výprasku!“

Ovšem aby pomstě té ušel, obranu vtip vynašel: kuklí jmena líčeného chytře sebe zastírá,

a na soka odporného z husté mhy jen dotírá. Někdy Čech přechází do Němec a zakuklenec

pašuje přes hranice samé lži a klevety, stříhaje račímí klepety strojí pranice,

a nedbaje svých krajanů přirozených z daleka jim v oči písek hází, a velblouda sází

na nos cizincům – jejich známým příznivcům. I Vy, pane kandidáte, tu jakou nejširší máte,

kukli na hlavu navlékněte, pod ní uši přimkněte, a pak chvalte nebo haňte, koho koli –

slony, voly – hanou nebo chvalou raňte; – od oslíka daná pochvala neb hana –

obé jest stejná čest. Ano já se sázím s Vámi, kritiky že osličí

budou mezi kritikami ostřejší, než moje jehličí.“ Sotva skončil jehlatec, zvolal živě ušatec:

„„Chraň mne před kuklí tou nebe! Ej já dobře poznávám, že bych také v kukli sebe v šanc a nebezpečí dal.““

Poznovu mu Ježek předkládal: „Radím tedy Vám: buďte básníkem! choďte pod paždí s rýmovníkem;

jako oheň – dým, vidy budí rým. Snadná také věc býti veršovec.

K veršům potřebí jen sluch: a hle kromě Vás lepších sluchů – delších uší – nemá jiný čtveronohý duch.

Samohláskový Váš hlas tělo proniká i duši; Vašich úst otevření duší hne k vytržení.

Vaše mocné plíce totéž činí ne-li více, než co oheň básnícký;

neb ten bývá nyní podpal jen mechanický. V to tajemství vniknul jsem skrčen v loni

na jabloni, pod nimž brzy živě, brzy snivotklivě mluvil básník s veršovcem.

„„Odkud, pane, béřete k vysokému letu svému čarodějné perutě?““

Ptal se veršovec. – „Lehká věc!“ Zněla odpověd básníkova, upřímně opravdová.

„Slyšte, a chceteli, použijte zkušenosti mé. Nosím stále, jak vidíte, tato zrnka ve tobolce své. –

Cikánka je učila mne znáti. – Kdykoli chci psáti, zrnko na prach roztluku a pak spolknu z něho pilulku:

a hned jako míčem hrá fantasie má nebes hvězdami a zas pekla hrůzami;

jindy ranou upíra na bol světa stůně, hoře věčné tajíc v lůně pořád živa umírá;

jindy divě samolibě křečemi se trhá, a přežíti nechtíc ostudu

hrdě klnouc osudu v zoufání se vrhá.“ – Nuže pane kandidáte, krom bodláků ještě znáte

jiná polní semena? Slyšte, co Vám radím: s chutí vše semínka okoušejte, básnivé zrnéčko vyhledejte;

já se oč Vám libo sadím, že z Vašeho plemena samí tvorčí vyjdou básníci, klasičtí romantici.“

Ušák zas odpověděl: „„Pěkně děkuji za tuto radu; než bych pro básnivé sny a vědy sám na sobě okoušeti měl

všecka semínka i tajné jedy, budu jídat za čas hladu trní jen a bodláčí; to mi půjde k duhu líp,

smrtí nekoupím si vtip.““ Ježek po tom opáčí: „Neráčí-li opatrný pán hledati ve básnění

své zalíbení, mám pro Vašnost jiný plán. Dle příkladu moudrých Sov vystupte co filosof.

Jméno to Vám, milý brachu, nenaháněj strachu; K mudrcké pověsti jediná

vidina, věta cestu klestí. Pro své průpovědi slavní bývali mudrci starodávní;

nyní též ten sluje filosof, který starý rozum slov samolibě převrací a na ruby obrací.

Slyš, můj příteli, nějaká snad příčina přec tvým mozkem zavrtí, buď to třeba vidina

kým a kdekolivěk ztracená: tebou zas nalezena oslaví tě před smrtí. Mluv jen něco nového,

nikdy neslýchaného, třeba slina řeč tvou vedla, brada na rozum si sedla. Co kdo tvrdí, upírej;

co popře, za pravdu měj. Uhodí-li kdo tě holí, dokazuj, že to nebolí. Upři starodávné přísloví:

„Komu s hůry dáno není, z apatiky nekoupí.“ Upři: „Kde nic v mozku není, rozum snadno prohloupí.“

A já pokud sám netřeštím, slávu mezi mudrci ti věštím.“ „„Již mi něco připadá! dobrá, Ježku, tvá rada!““

Zvolav Osel vyskočí, na nohách se zatočí, obrátí se k luhu, kde bývá spolné sedání,

mysle, že již volá čas. – Ježek za ním zticha jde. By však slabé paměti strach nezlámal vaz,

Osel měl obzvláštní nadání; přimknuv očí do sněmovny vkročí, a počíná hned přednášeti:

„Kde nic – není – tam nic – není.“ – Zamlčel se dále nevěda. Když popadla Osla křeč,

Ježek, věrný jeho nohsleda, napovídal jemu řeč: „Hlava má – je prázdný strop, břicho moje – smyslů hrob,

trochu větru – jest můj duch, mozek pára – srdce puch; ze mne – jako ze všeho – nezbude – nic ničeho;

všecko vejde – v zapomenutí; scepeně i já – pominu i já!“ Ježek dále nešeptal,

Osel víc nezahýkal; a však v mysli napnutí doufal, že jak přestane, doba slávy jeho nastane.

Ve tmě nemoh dále státi, marnost počala s ním hráti, oči, hubu otevřel, ale – náhle sklopil uši;

živou duši kolem neuzřel. Darmo vedl řeč, sám nevěda, že je prázdna beseda.

Poslouchal jej hluchý háj; minul Osla slávy ráj. Smutně kroky domů naměřil: poodešed ale dále,

tvář vyjasnil nenadále, vida – oku sotva uvěřil, za stromem jak někdo skryt, do tobolky něco psal.

Osel stanul jako v zemi vryt, v duchu se dotazoval: „Kdož to asi? Brada jeho opičí,

oči kočičí: ale bledé líce, a co více? pod nosem hle kníry,

stříhané dle míry! Ruce dvě a nohy dvě, obuty však oboje! Klobouk slaměný a frak,

k boku myslivecký vak! Nepodobno víře! Fračidlo to není zvíře. Člověk tedy!

přišel na výzvědy – proč v tu chvíli právě? A hle něco píše – co jiného, než mou průpověď!

Jistě poslouchal mne pán! – Hleď, ušáku starý, hleď, k jaké na světě jsi slávě povolán!

Mysli o sobě jen výše; promluvils’ jen málo slov a hned po učené říši ohlas jejich lidé píší.

Kdož ti upře, že jsi filosof?“ A opravdu Oslovo nebylo daremné tušení; Atlantský turista v nadšení

jeho průpověď vzal na slovo. Sám on – veliký básníků lev, vsál ji ve svou vlastní krev. Šťasten a blahoslaven

filosof i básník ten, komu přeje miláček salónů; – takový Atlantský turista; byť by nebyl jurista,

vydá víc, než trouby famfarónů.