Kapitola první. Kultúronoš.

Slyšte, lidé, jak v tom věku i nejápná jindy zvířata stopou chodíc’ po člověku divná provozují hýblata.

Slyšte, jak v Atlantských lůně hor učený se zjevil zbor, a prvý kultúronoš proslavil se – nuže kdož? –

O tom kronika Vám poví; kdo ji přečte, sám se doví. Kdyby byla Musa živa, prosil bych: Buď milostiva;

tys Homéra nadechnula slavícího žabomyší boj: i mně struny k písni stroj, aby žádná neprasknula.

Není ale mezi námi, zbořeny jsou její chrámy! Nuže tedy sám a sám do té písně já se dám;

a kdo chce se pozasmátí, račiž do čtení se dáti. V rajské době, v jarním čase, lhůta se navrátila,

zvířata se v Podatlase do sněmu shromáždila. V luhu čtveronožci draví, v háji blízkém ptačí hlavy

zasedli na místa svá samolibě zvolená. Slon poslanců přivítá, a dle pravidla se ptá:

„Nezchází-li kdo, a který?“ Pořadatel sněmu, Ostrovid dí jemu: „Schází Osel šerý.“

Tu hned onde poptáváno: „Není-li snad nemocen?“ „„Nikoliv!““ Rys opáčí; „„trnmilovný myslivec

loví v ladě bodláčí.““ Jinde z kouta provoláno: „Beseda Oslu hnusná věc; lenivého baví sen.“

Prohozeno na levici: „„Nechte Osla v trní spátí: nač by byl zde v hromadě? k jaké Osel poradě?““

Prohlášeno na pravici: „Netřeba na Osla ždáti; rokovati počněme!“ V srdci sněmu hněvy

hlasité se jeví: „„Poslanec nehodný ten nechť je z rady vyvržen!““ – Živo bylo na sněmě;

ten tu šeptal, druh se smál, třetí reptal, čtvrtý lál.

Nastal hřmot a svár a hluk, až – pokývnul president, ticho bylo, ani muk – upokojen parlament.

„Návrh učiněn, by byl Osel vyvržen: kdo tu radu přijímá, povstáním ať v jevo dá.“

Na to slovo předsedovo jen se v očích mihlo, vše se z brloh zdvihlo;

jenom Ježek leže: „Ne to!“ zpurně prohlásil své: „Veto!“ Všecko mrzutě se ptá: „Jaký vrtoch Ježek má?

chceli Osla míti po boku?“ Ježek mužně postaví se proti zuřivému útoku: „Co jest Osel, vůbec ví se;

co jsme my – to také víme: nevímeli posavad, zajisté to zvíme na konci porad.

Hájím volné právo poslů, třeba z pokolení Oslů; volnost hájím osobní; my jsme všickni svobodní,

samostatní Atlantidé, sami svoji, jako lidé.“ Ježkův návrh předseda na podporu vzdá.

Hle k otázce Slonem dané rovná sněmu půl povstane: druhá nepohnuta sedí. Všecko na předsedu hledí,

jejž pravidlo nutí k určitému rozhodnutí. Slon se mnoho nerozpáčí řka hned: „Sněmu-li se ráčí,

činím návrh ten: Odročme se na čtvrť hodiny! přijde-li, buď Osel bez viny: nepřijde-li, pak buď vyloučen!“

Po slonově smírném slově vesměs voláno: „„Tak! tak! odročme se na čtvrť hodiny!

přijde-li, buď Osel bez viny.““ Tu však mimo nadání slunci něco zaclání; nebe temný zastřel mrak;

jakás přepodivná moc udělala ze dne noc. Nastojte, co se to děje? což to ve mrákotě věje?

ký podivný šust a šum? – Vše se dívá k oblakům. Vlajíť ve vzduchovém víru řasné kotouče papírů

k sobě přilepených, podobných práporům korábů řadových. Deset tisíc vran s podoblohy slétá;

každá jednu plachtu smetá u samých sněmovny bran. Obrovské ty archy tištěné k úžasnému vidoku

skládají se po boku hlavy Atlasa osněžené. Nevyzděný, papírový Atlas vyvěžil se nový;

v povětrném jezeru vrch se tratí v etheru. Strachem mřeli by tu lidé; – tiši byli Atlantidé.

Posléz přestalo to vlání, přestalo i fofrování; slunce poznovu zasvitne, an ptačímu hejnu v zápětí

Havran s podoblohy slítne, nesa list pod pečetí. Strnulý tím zázrakem vstává kvapným ruchem

s volných brloh celý sněm, a naslouchá bystrým uchem všelikému slovu Havranovu:

„Spěchám k Vaším Láskám letem, přijměte list ode pána ctného Oraňa-Utana, ředitele putujících světem

našinců gymnastiků.“ A v okamžiku, pomyslit jen co se dá, rozpečetiv psaní předseda,

čte adressu pana Oraňa-Utana: „Vznešená sněmovno na Atlase! Čeho jsme se nenadáli,

našich vidin ideály vtělivše se v tomto čase překonaly naše naděje; vše se hrne v naše koleje.

Jak v nás opicích, tak i medvědích velká masa lidí umělce již vidí.

Lidé již se bratří s námi; tělem jim nesmrtný duch, duší těla puch. Každý atom jest jim bůh,

a ten má všemocný ruch. Brzo nastanou již dnové, že my budem lidstva fetišové; ne Musám,

lidé nám stavět budou slavné chrámy. V rozhodné té chvíli k žádoucímu spějme cíli.

Vzmužme se, již blízek čas! uma s vědou vodiž nás! – Skoupil jsem Vám biblothéku filosofů, přírodníků,

dramaturgů, romantiků oblíbených ze všech věků. Havran učené to zboží na Atlase Vašem složí;

o ně s chutí se rozdělte; času k průzpytu neželte!“ – Takový byl listu závěrek, a že všem byl velmi vděk,

osvědčilo provolání: „Sláva nám, i sláva jemu (Oraň-Utanu)! Díky poslu, panu Havranu!“

voláno po celém sněmu. A po tomto zaplesání předseda, pan Slon, se ptá: „A kde jsou ty poklady?“

Havran: „Vizte tam!“ odpovídá, „Tam věd strmí výklady! Poďte, o ně se rozdělte, píli k průzpytu neželte.“ –

A hned vše se hrne z luhu ven, aby ohlédalo zázrak ten. Tam kde Atlas k nebi pne se, kde svět na svých plecích nese,

vedlé nakupena druhá hůra; pyšně strmí k oblakům, o dva sáhy hor nestvůra přesahá atlantský chlum.

Sněmovníci patří vespolek na ten velikánský, jakoby vulkánský, vypuklý z propasti vrcholek,

nevědouce, mají-li se bátí, aneb věži duté smátí, jejíž větrolehké cihly na provázcích vrány držely:

sotva ty však preč zamihly, strmné papíry zadrnčely; ač pak dutá splaskla sopka, zůstala přec hezká kopka.

Náhle diváci však ustrnou, když se vrata v kopci rozevrou, a – jak Pallas někdy z Jova hlavy – šerý Osel na odiv se staví,

klidně v podkopečku z potištěných archů vyzděném sedě na bobečku; pod svým lehkým břemenem

s chutí něco dožvykuje, listu cíp jen z huby vykukuje, – až posléze dožvýká, jako vítěz zahýká:

„Já! i já!“ Slon pak zavolá: „Oslu čest! on opravdu jest

kultúry Atlantské nosičem!“ a po Slonu zvolá sněm: „„Oslu čest! Náš kultúronoš on jest!““ –

Neví Osel, zdali žert s ním tropí; povyšed ze svého zákampí, uši dlouhé k zemi sklopí a pokorným hlasem dí:

„Nejsem hoden, páni, takovéhož holdování. Co jest nosič, ovšem vím: sprosták však nerozumím,

cože ze jmena titul ten: „kultúra“ znamená. Nosiče-li sněm náš potřebuje, hřbet můj rád se podvoluje:

než důstojenství – kultůronošství na mou čest docela mi cizo jest.“

„„Ó pokory idéale!““ vskočí Ježek v řeč mu dále, „„Vy k vyššímu něčemu určen jste, než na sněmu

býti rejster nosičem: Vy jste našich Já-mudrců květ; to ví celý svět. Buďte naším vodičem.

My pod Vaším práporem k výši věd se povznesem!““ K sebevědomí ač přiveden v besedu učenců uveden,

Osel vážně se pohybuje: než posud pochybuje o svých nových titulích; tona v plachých brikulích

sám se ještě ptá: „Jsem-li já to? Osel já?“