Zvědaví jak mladí lidé jsou i jaří Atlantidé dle povahy vrozené; každý s kopky snešené
vzal si praporec papíru šesti sáhů s míru: co z poslání ještě zbylo, po roklích se uklidilo
ve skalnatých puklinách a v podzemních dutinách. Havran dobrou radu dal, biblothéku spořádal.
S ním důvtipné Horní Myši katalogy spisů píší; kdo z těch předčí větším cvikem, titulován knihovníkem.
Atlantidé do čtení se dali z rozkoše a rekrace; ve svou krev proměňovali rouby civilisace.
Nejen snář a kalendář znala potom němá tvář: jejího i ducha vzlet stihnul brzy vrchy věd.
Slavily se besedy, na nichž věrně sdělováno, co nového vyskoumáno v hlubinách vědy.
Podlé dobré methody vše dovedly děti přírody. Na hromadě podvečerní počal mluvčí, vtipný Rys:
„Má-li, přátelé a bratří věrní, nad lidské pokolení zvířecí svět vyniknouti kdys: není dosti, aby jen
v kratochvilném umění, v dramatických hrách, a v zpěváckých operách vzdělán byl a vycvičen:
ještě dál pokročit musí. Kdo se o krok nepokusí, ani za sto let cesty neujde ni míli.
Chceme-li dojíti k cíli, jdouce novým věkem za člověkem, dejme se do studií,
a zarazme akademii pěkných umění a věd. Nemyslete, že zde vám marný předkládám
větroplaché fantasie sen, jenžby skutku nebyl podoben. Člověk sám svědek nám.
On to zvíře haní, které se mu podrobuje; Mezek, Vůl mu hloupým sluje; sprostákům tak přezdívá:
lesním, plachým zvířatům, která se ho straní, nepřičítá nerozum. Moudrým Slona nazývá;
výtečníci geniální, lidičky originální bývají vždy ctěny zvířecími jmeny.
„Liško, Kulíšku a chytrý ptáčku!“ veselému, čipernému říká se panáčku.
V uměních jsme od věků místry člověku. Ryba učila ho plavbě, Bobr stavbě;
Myš a Sysel dali vzor k prokopání hor. Svého člověk má na mále; příroda ho učí stále.
Teplo, jasné povětří, mrazy a podobu k deští rozum lidský nevětří; a to k hanbě kalendářů,
učených pronostikářů pavouci a žáby věští. Co lid na nás pozoruje, chlubně sobě osobuje.
Člověk sám by nevěděl, co je pravda, lež a lest, ni co zlé, co dobré jest, kdyby mu to nenapověděl
prostoduchý našinec – ve přírodě zvěřinec. Z lidí komukolivěk velikému
i malému pravda v uši tvrdě znívá, netklivému srdci bývá hořká jako pelyněk.
Člověk řeči své lží sladí, tvář svou líčí, cizou hladí, hubené vycpává lýtko, rovná hrb i břicho,
botkou zakrývá kopýtko; vše u něho licho; vtělená on lež – bývá, co jen chceš!
Vzorů ctnosti a moudrosti neznal by rod dvounohý, kdyby byl jich mezi námi
bajkář známý – Aesop ubohý – k hanbě lidem nespatřil a jím k odivu nevystavil.
Není více harmonie v soustavách filosofie. Mudrc na svůj loket věci měří; každá zdánlivá jen výměra
hned jest vědy rozměra. Co chce zapírá, a co chce věří; bílým pak mu černé, sudou licha, až i s nocí den pomíchá.
Vše vyvádí z ničeho, a nic dělá ze všeho. I v tom na vidiny úrodní nejsou lidé původní.
Vzory ke svým soustavám kradmo vzali nám. Ondy se jim ptactva král světlem slunečním živiti zdál:
od té chvíle však, co lidské nosy všebarevná skélka nosí, jejich oko seslabnulo; mdlému jejich zraku
světlo denní vyhasnulo. Šero jim jest každé peří, pročež teď jen věří zrakům nočních ptáků.
Teď ty, Sovo, slavné slovo mezi lidmi máš. Zemřela Athenská bohyně,
ale Sova žije, její stráž. Nechť se mění stále dnové, Sova však moudrosti nové prastará jest věštkyně.
Sova mrákotou osvícená dávno dokázala světu, mudrců jarému květu, slunce vidina že ztracena;
světlem jejím jest jen noc. Uznána té pravdy moc; i my víme a věříme,
že jest nočním zrakům Výrů, Supů, Můr a Netopýrů slunce a sluneční den pouhý sen.
Náš pan Kulich, na mou čest, kníže jest nových básníků. Dříve než fantaz romantiků,
Kulich se kochával v pustotách, v zádumčivých mrákotách; dřiv on znal vše noční obludy, kouzla, pověry a nerůdy,
a jak onino zoufáním, neřestmi a vzteku běsy: tak on nočním zpíváním lidi ze sna děsí.
Umění všech mystryni, pér a brků vládkyni – novokrojné kritice dala původ Krtice.
Kritika má české jmeno od Krtice vypůjčeno; a skutečně kritičina dceruška je krtičina.
Jak ta, slepá tmu oblibuje, skrytá v zemi drancuje; co popadne, schne a vadne;
nůskem kdekoli zarýpne, živný kořínek odštípne. Z pouhé rekrací Krtice vyzývá
vosí roj v krutý boj; zem podrývá a se chlubí,
že na ruby všecko obrací. Tak se půda kyprou stává, louka překopává.
Arci, milý Krtku náš, stihne-li tě zahradník, obyčejně jako mučeník pod motykou umíráš.
Ale což? byť bys i po smrti s ostrým svým rypáčkem vyhozen byl na smetí, Moucha bručivá,
nelitostivá příletí a svým sesáčkem vyssaje tvou povahu, a ta-li se zahradníku
na podbradí posadí, hned po Krtku nebožtíku krtice mu nasadí. Na Vltavě, na Váhu
totéž dělá kritika. Zavadí-li o ní sadařova motyka, není po ní;
ať se jakkoli po zemi vrtí, ať i do výdechu skonala: její život nezná smrti, leda když se zoufalá
pro činěné bezpráví jedem vlastním otráví. Hle jak pro vševědné zbory zvířata podala vzory! –
Nuže, přátelé, čeho se lekáme, ježto v čele máme starých věd i nových,
modových i rokokových umění pěstitele? – Nastupme jen šlápějí krtků, kulichů a sov:
dříve nebo později uzná člověk, že ho zvíře předčí, našinec že nad něj bude větší básník, kritikus a filosof.
A však, milí braši, ať vás naši vůdcové ostrovtipem neodstraší! Ani na lidské kathedry
nevstupují samí métři, aneb jak řikáme: samorostlí duchové. Příkladů tisíce máme,
že se leckde blýskala dušička zakrsalá myslíc, že jest genius. U nás Muška svatojanská
nemni, že je hvězda Sirius. Nás veď smysl mírný, zdravý, ne svévole pusté hlavy. Zároveň jak rodopýcha panská,
z našich besed buď vyloučena hrdost učená. Na sezeních měj podílu bez rozdílu
každý z nás, buď si chlupatec, nebo pernatec. Každý bez pedantské zkoušky
přistup k nám a dávej volný hlas; každý bez kukle a roušky barvu vlastních lící zachovej; každý píseň svou si zahudej.
Co dojemné srdce cítí, co komu do duše svítí, šetře jenom společného práva volně v jevo ať vydává.
Každý čiň, co umí a co může. Není luční kvítek růže: však do věnce vtipně zavitý pohled působí rozmanitý. –
Každý přístup měj ku besedám samostatných Atlantidů: a vzdor ochablému lidu dříve, nežli pomyslíme,
vystavený uvidíme Uměnám i mezi námi chrám. Nuže tedy, ať žije Atlantidů akademie!“
Sotva dokončil Rys-Ostrovid, volá beseda: „„Zdráv řečník náš! buď on vůdce náš! Mladistvá ať žije
Atlantidů akademie!““ Všickni pak se brali na poklid. Jenom Osel šerý samoten na místě dlel;
nad obyčej rozpak sterý mozkem jeho zavrtěl. Přemítal u sebe sám: „Aj čeho se nedočkám!
Já sprostáček, ubožáček, mám též býti učeného spolku oud!
Ušatý se rodím: k čemu pak se hodím? či snad pouhé poslouchání jest mé povolání? –
Vyhledám si někde kout, a myšlénky tiché budu míti; a snad přijde také čas, že i já pozdvihnu hlas. –
Či mám v spolku učeném po věky býti něm? – Slýchám často, k učenému stavu přede vším že hlava potřebna.
Medle, kdož má hlavu větší, nežlí je ta má? – A nač hlavy lámání – marné mysli zmítání;
uvidím to zítra ráno, místo kdež mi vykázáno. Osel spí – ale vrtí se a cuká.
Zdali sní? Jaká trápí jej as muka? Zdá-li se mu něco? Což? – Což jiného –
sláva jeho – titul získaný: Kultúronoš!
Cookies on Poetry Cove