Kapitola desátá. Usnešení.

Blaze sněmu, jenž má vůdce také povážlivé lenochůdce, kteří, tuší-li porážku svou, debatu přetnouti dovedou;

prudké nátury by všecko strhly, faetonský vůz by svrhly. Ježek získal již všech veselých, Potkan hněvivých, Vepř kyselých;

odporníci všemu cviku, oddaní starému zvyku, čili se poraženými, když na štěstí

Lenochod ochablým již hlásil příjemné všem návěští – návrh onen k odkladu – lhůtu k přemlouvání tajnému.

V noci měly kluby poradu. Ráno ve sněmu obnovil debatu Rys. Složiv tištěný před sebe spis

praví: „Vidím mnohé výhody, při novém předsevzetí, a však také nehody, kterých s oka nelze pouštěti.

Z časopisu toho, jejž mi půjčil pan Pařížan, nového jsem poznal mnoho.

Tištěné té básně slova kvetou krásně, sladnou jako med, ale páchne z nich i jed.

Zde šeredná nepravost, stejnou, jako ctnost, ulíčena barvou; zde cikánská pověra,

jinde drzá nevěra osvěty se chlubí larvou. Vášní svých otrokové svatyním se rouhají;

vyšeptalí hejskové v kalužích se vybrodivše, srdce, smyslů potrativše na konci vždy zoufají,

a ti, kteří světlem světu svítí, sypají na hroby jejich kvítí; mrzkosti okrašlují, zločiny oslavují.

Jiní hrnou se do tribunálu, aby novým obrazem škandálů oživili snů svých pustotu. – V panských domech mnohoctěná

k soudu pohání se žena – travička – pro krádež klenotů. Soudní síň jest otevřena, lidmi natlačena;

boháč místo zlatem zakupuje, mládež mříže osazuje, ve předsíni chatry dav. Chytrým advokátů výtáčkám

věje chválu vějíř dám. Páni se usmívají a si chutnat dávají. – Co že? – Ve svatyni práva

se prodává – paštika! Hle to Pařížská romantika! toť evropský mrav! –

Co dobrého z hereckého spolku pojde nám? Vyhne-li se zvěř těm úhonám? –

Nechť se tedy mnohým vidí spolčení herecké vděčné: mně se pro nemravy lidí zdá vždy nebezpečné.“

Kozoroh pak nelení, vyběhne na lešení a dokládá. „Není z cela nedůvodná

kolegy ctěného bázeň; nákaza jest ovšem svodná; proti ní však dobrá rada – zvířat lepší kázeň. –

Mimo to věz ale sněm, že jak mladí praktikanti, tak i herci a komedianti pod rovným, jak lidé sprostí,

nestávají zákonem. Těm dobrého světa srdce vlídné s nepřebernou laskavostí hříchy všeliké prohlídne.

Přejme tedy, by náš mladý květ také zkusil svět.“ Po něm Lišák mluví: „Souhlasím s hovorným předchůdcem svým.

Paříž bezpochyby jest nejvtipnější ze všech měst. Odtud ondy květ Evropy kupoval si paruky a copy,

dámy pak rukávy měchaté, a teď krinolíny baňaté. Umdlený vtip krejčů sám od nás tam již béře krojů rám.

Na krk ozdobu à la Giraf’, a vousíska opičáků oblíbil si dav světových šviháků.

Na mody a na parádu my si jisté přisvojíme právo výhradné a vládu, jak mile v divadle vystoupíme.

Učiňme to bez debat! Známe přísloví, člověka že dělá šat. Turek, Hotentot a Indián

oblekni jen frak: a kdož odepře mu pak, že jest hotový civilisovaný Evropan.

Nebuďme na věky starověrci; staňme se, jak lidé, herci!“ Nosoroh na horu kráčí, oko se nevolně mračí,

vážně si počíná; připomíná: „Znám-li dobře povahu pana Lisa, svého přítele,

umělectva ctitele, ironií on rád užívá: zde však věc jest důtklivá, a přísnější žádá úvahu.

Víme, jaký posavád v lidských školách vládne řád. Slabých žáků namahavý trud ve tmách tápá;

z těžka chápá cizá slova kulturní, a folšrifty monturní; krutá napomáhá cviku

nemotorných kulturníků metla, rákoska a prut. Zdaří-li se nové cvičení bez bití a mučení? –

A budou-li státi za muky herecké ty nauky?“ Nejmoudřejší ze vší zvěře Slon se na tribunu béře,

a to pronáší: „Sněm se v zdáních nesnáší; spolek herců jednotným líbí se, jiným protiví se,

a snad pravda v středu stojí. Nelichoťme sobě mnoho – pýcha sama pokoru si strojí – ani nebojme se spolku toho.

Celé schablé není člověčenstvo; nikoliv z hanoby jeho, ale ze vlastního snažení, ze zápasu vzájemného

vykvete nám důstojenstvo. Prostě zjevím náhled svůj: Vzdáleno buď každé nucení, přístup každému na vůli stůj.

Každý v této době ještě rozvaž sobě: čije-li k vyměřenému cíli dosti v sobě síly.

Nikdo nepřehlížej na váze výhody a nesnáze, aby pozdní žel z mysli lehké nepošel.“

Posléz doložil co president: „Nyní ale dozrál čas, aby prohlásil se parlament. Každý tedy vydej hlas:

Má-li zříditi se spolek pravidelný gymnastický, divadelný? kdož to podniknutí chválí, vstaň – komu nelibo, ležet zůstaň!“

Po Slonově vážném slově, vstavše hlasovaly středy sněmu pro spolek:

ale skoro oba boky jako žoky ležet ostaly. Podivný byl výsledek;

sněm se dělil v stejné díly. Slon pak ohlašuje: „Sněm se rozděluje; hlasy stran se rozpoltily

v stejné polovice, tu i tam, ne míň ne více. Není spolek potvrzen, není zavržen.

V této případnosti, královské moudrosti patří rozhodnutí.“ V sněmu ticho, ani hnutí.

S trůnu čtveronožců král slyšet pak se dal: „Sněm se dělí na dvě rovné půle. Uváživ té věci povahu

nechci, by má vůle jedné straně dala převahu. Kdyby vůle jedné půle

v říši stávala se zákonem, vláda většiny byla by pak tyranem málo slabší menšiny.

Uživ tedy svého práva pravím: Zamýšlený hostův plán nebudiž považován za věc státní,

ale za privátní. Komu libo, bez odporu dej se k hereckému zboru.“ A to Lvovo

moudré slovo líbilo se všem; jednohlasně zvolal sněm: „„Sláva králi! Sláva!““

Povolán pan Oraň-Utan vstoupil do sněmu, Lev pak promluvil k němu:

„Předložení Vaše, pane Pařižane, sněmem není zavrženo ani potvrzeno.

Věc ta nemohoucí býti státní bude jen privátní. Bez nucení, bez odporu, komu libo, dá se k tomu zboru.

Spolku hereckého zřízení řádně já povoluji; k jeho pak upevnění, sám z vlastního rodu

lvího plodu náčelníka ustanovím. Přísně však přikazuji jednotníkům novým,

by svou kázní zachovali čest. Kázeň, zvířat ctnost popřední jest. Zisk jen člověku buď podnětem, mamon nevládni však zvířetem.

Sbor k lepšímu směřuj cíli. Přední ukládám mu píli: kdež u lidí úpí našinec, toho výdělkem svým vymění

spolčený zvířetinec. Zbytek na vykoupení Negrů se vynaloží, jichž bezdušní lidé –

křesťané i židé pokládají za zboží. Až pak spolek sám se zmůže, Americkým ať pomůže

rudým Indiánům, Negrům a osmáhlým Kabilanům v zemích, kde se zavádějí harce na ženy, děti a starce.

O mstu volá cezená tam krev!“ Tak důrazně prohlásil se Lev. Sněm volá u velkém pohnutí: „„Sláva králi velduchému! Sláva!

Mdlých a nebohých zastává práva!““ A sám Tigr všem k užásnutí, hněvivou rozdrážděn žlučí, strašlivě zakňučí:

„Proti dětí, žen a starců vrahům přiblížím se k lidským prahům. Dovol, králi, ať se dostavím; v této výpravě se proslavím.“

Podobně se hlásil Pard, Vlk, Hyéna, Leopard. Lev k té pomstonosné oběti kruté pochválil předzevzetí.

A zas k hostu Pařískému se obrátiv, mluvil k němu: „Vy pak jsouce věci zkušenec a na slovo vzatý umělec,

s Janem řiďte dramatický sbor; druzí dostavte se na výbor.“ Oraň-Utan poklonil se trůnu, a vystoupiv na tribunu

vlídné Lvovo přejal slovo: „Díky vzdávám Vaší mohutnosti za propůjčené milosti.

Díky také slavnému věnují sněmu za tu ke mně důvěru. S Janem čekat budu v Tangeru,

tam se spolku sejdou údové, a započnou cvičení nové. Odtud krátkou nastoupíme cestu ku Kadixu, spaňhelskému městu;

odtamtud se naše umění rozhlásí a dále proslaví.“ Sotva řeč tu vypraví, obrátí své vzezření

k sídlu Orla krále, a pokorně mluví dále; „Mohuli se u Vaší Vysosti podobné nadíti účastnosti

a těšit se rovnou důvěrou? Slavný byl by nový počinek, a naší jednoty účinek, kdybychom komédii,

balet a tragédii mohli spojit s operou.“ Orel ptactva samovládce odpověděl krátce:

„Já též vybídnu své plémě, by se přidalo ku spolku tomu. Komu bude libo, komu vděk, a koho namane chuť,

prohlížeti kraje země, a v opeře zpívatí a hráti, ptáku každému to volno buď! Svolení neváhám dáti.

Na výšině Pyrenejských hor dobrovolný naleznete zbor.“ Oraň-Utan slušné díky vzdal. Králové se zdvihli, s nimi dvůr,

a sněm jako jednohlasný kůr: „„Sláva moudrým králům!““ zaplesal.