Houby.

Z podlesí šla chudá žena V tváři celá utrápena; Kráčela po pěšině, Až pak byla v lesině.

Náhle potká neznámého Pána, vzhledu ctihodného. „Co tě trápí?“ pán se ptá; „Rada má ti pomoc dá.“

„„Co mne trápí?““ chudá žena Řekla pořád zamračena, „„Co jiného? chudoba, Lidská bída, nehoda!““

Neznámý pán zajde v křoví; Zmizí před očima vdovy: Ale za nedlouhý čas Navrátil se k ženě zas.

„Zde, to schovej do zástěry!“ Pán dí, „na večer pak šerý Doma ohledej můj dar, Hleď, by nepřišel ti v mar!“

To řka, zmizel muž ten v křoví; Kdo to byl, ti konec poví. Vdova sednouc opodál, Dívá se, co pán jí dal.

Dívá se a spatříc – houby, Touží, zvolá z duše hloubí: „Ach, on se mi posmíval: Houby, smetí v klín mi dal!“

Zahodíc je, zajde v houšti. – Za ní po té samé poušti Drvoštěp se po práci Domů právě navrací.

Spatří houby pohozené, Sbírá sem tam rozházené A dí: „Ejhle Boží dar; Škoda, ležel by tu v mar!“

Domů přišed, houby vaří, Z nádoby se voda paří, V tom se dvéře na jednou U chaloupky otevrou.

Cizí člověk venku stojí, A zpět zase jít se strojí: Zahlédnuv jej drvoštěp Zvolá: „Nemám sice chléb:

Než pojď blíže, dobrý hosti; Budem oba míti dosti, Co mi dnes Bůh nadělil;“ Řka, na mísu houby slil.

Houby tvrdé v mísu třesknou: Na dně ale se zalesknou, K večeři host přisedne; Dřevař v mísu pohlédne,

A naříká: „Ach nehoda! Tvrdé houby, čírá voda! Nevím, hosti, co ti dám; Krom hub ničeho nemám!“

„„Neběduj, viz, co máš v míse! Hle v ní ryzí zlato stkví se!““ „Zlato?“ ptá se drvoštěp; „Zlato není, tuším, chléb.

Zlatem můžeš-li syt býti, Rač, můj hosti, si ho vzíti!“ Po něm zvolá cizí host: „„Šťasten, kdo má na svém dost!““

Pán i host byl sám Syn Boží, Jenž to drahé v míse zboží Opět v houby proměnil, A jich sám též okusil.