Boreček.

Borový stromeček v zeleném háji, Měl jehličí šaty Od hlavy do paty V lednu i v máji.

Na ně si častěji stěžoval; Ondyno hlasitě žaloval: „Vůkolní sousedé moji Mají listí zelené,

Hebounce uhlazené: Já ale mám jen jehly pichlavé A špendlíky žlutavé; Každý se mě bojí.

Kýž by zejtra ráno Listí zlaté bylo mi dáno!“ Na noc usne stromeček, A požívá spáneček;

A hle, ráno stal se div; Přebohaté Listí zlaté Staví strůmek na odiv.

Vesele výská, vesele jásá, A po háji pyšně hlásá: „Teď se mi, sousedé, nevyrovnáte; Vy jen sprosté listí máte:

Já mám přebohaté Šaty zlaté!“ Zapadá slunce za horami, Žid se ubírá houštinami.

Na před má fousatou bradu A pytel veliký v zadu. Na stromku zlato se skvěje, Vida to Žid se směje;

Nekupuje, Zlato olupuje. Darmo stromek prosí, Žida neuprosí:

Fousáč nedbá na to, Do pytle schová zlato, A bohatý nenadále S pytlem béře se dále.

Stromeček pak se do pláče dá, Srdce mu hořem usedá: „Ach,“ praví, „teď se stydím, Do cela holým sám se vidím.

Kýžby jen zejtra ráno Listí ze skla bylo mi dáno!“ Na noc usne stromeček, A požívá spáneček.

A hle ráno stal se div; Stromek staví na odiv Listí skleněné, Krásně barvené,

Na sebe se dívá, Jiným stromkům se vysmívá, A po háji pouští hlas: „Aj kdo z vás

Šaty má, Jako já, Pěkné skleněné, Krásně barvené?“

Dokud slunéčko jasně svítí, Stromek až mílo se třpytí: Než nastojte, vítr nastane, A les prudce provane,

Přiletí jako blesk a hrom Tam, kde pyšný skleněný strom, A – hned listí barvené V trávě leží roztříštěné.

Stromek se po druhé do pláče dá, Srdce mu žalostí usedá: „Ach,“ praví, „teď se stydím, Do cela holým sám se vidím.

Kýžby jen zejtra ráno Listí hebčejší bylo mi dáno!“ V noci stromeček vyspává, Ráno časněji povstává,

A hned oči smutné čistí; Dostal zelené hebounké listí. Znovu pouští hlas, A se vychloubá zas:

„Hleďte, všem se vám Nyní vyrovnám. Jako vy mám listí zelené, Hebounce uhlazené!“

Ledva to dopoví Stromeček borový, Koza přichází bradatá A s ní mlsná kůzlata.

Všickni se vůkol umístí, A snědí hebounké listí. Stromek v té nešťastné době Sám domlouvá sobě:

„Ach má žádost byla opičí! Nechci víc bohaté Listí zlaté, Ani skleněné ani obarvené,

Ani hebounké zelené: Chci jenom svoje jehličí!“ Smutno stromkovo usnutí, Smutno bylo i procítnutí.

Když ale ve dne se na sebe dívá, Vesele z novu se pousmívá. V háji slyšeti hlasitý smích, Stromeček ale zůstal tich.

Více se nechlubil, A slova nemluvil. Proč ale v háji stromy se smály, Jenž tam na blízku stály?

Podivnou mocí Stromeček v noci Od hlavy do paty Dostal zas nové šaty.

Jaké pak asi? Listí jehličí. A ty má na věčné časy. Kdo tomu nevěří,

Ať si jen cestu naměří Do háječku; Na borečku Najde samé špendličí.