Jednou, když jsem ještě kvítí
Do věnců si splétával,
Z říčky rybinky do sítí
Nevinně si chytával:
Tenkrát, když jsem se, jda s matkou,
Před ní za motýlem hnal,
An jsem jenom čáku sladkou,
Ne pak lstivost lidí znal: –
Tenkráte jsem šťastně žil!
Ale teď! ach! krásné kvítí
Věnců osud rozdrtil,
V pavučiny moje sítí,
Ryby v písek proměnil;
Nic mi – nic mi nezůstalo,
Čím bych se zde potěšil,
Co by nazpět štěstí dalo,
Žíti, jak jsem tenkrát žil!...
Kde jste věnce – rybky mé?