V.

Kraj po bouři krásně zkvítal – Ale háj byl ztrhaný, Vítr listím semtam zmítal, Luhů květ rozšlapaný,

Dubu staré ruce klesly, Ničím sedátko a mech, Kolkolem se temnem nesly Placha ptactva pláč a vzdech.

Časem s listků kapka padla Trávě na klín zrosený, Tam pomněnka ještě vadla, Tam květ modře barvený;

Ani motýl, ani včela Křídloma nezašuměla; Milostí co druhdy plálo, Němě v němém háji stálo,

Jen u dubu pustých zbytků Stál zamúcen jinoch bledý, Bledší než stín lunin šedý, Zvadlejší než padlých kvítků

Zlomené je pěkné tělo; Oko jeho druhdy žhoucí Plamenů je zář hasnoucí, Z prsou se mu vzdechy derou,

Jak zní zvonů hlas k večerou, Když se klekání dozvání. V duši myšlénky se berou, Jak když mračno mrak dohání,

Nebe víc a víc se černá; Jedna jen myšlénka věrná, Ale hrozná v duši zraje. Teď se oko vyjasňuje,

On na lásky zpomněl ráje – Své náděje krásné květy; Ale zas se zatemňuje, Když zrak jeho v knihu padá –

V obrazy Máchova Máje, Kde se klam se pravdou hádá –; Duch ve jiné kráčí světy. „Nešťastníku! Obraznosti

Plod – ba první dítko Muzy Tvé – mi uveď v skutečnosti Náděje a lásky hrůzy.“ „Skutek strašný – – blahé snění

Ve světě jsou blízké sobě – Často radost v žaly změní Osud temný v jedné době.“ „Kde jest vnada žití mého máje?

Kde můj vonný blahé lásky sen? Kde jsou ducha mého božské ráje, Nimiž jsem byl snící obklopen. Ty tam – –!“ „Blažilo mne listků chvění,

Větev zelených se líbání, Těšilo mé ucho ptactva pění, Víly na vlnách se houpání. Příroda nad srdcem panovala,

V ní jsem vroucí kochal duši svou, Jenž nádějí, vírou, láskou plála, Zacítiv tu blahost nebeskou. V přírodě jsem poznal povinnosti,

Milý – nadpozemských tvorů cit; Šířily se prsa toužebností, Začlo srdce ohněm vřelým bít. Pode šírým nebem sedávaje,

Těšil jsem se ze přírody kras, Tu jsem slýchal denní dumky háje, Zpěv slavíka a potoka hlas. Skvěl se rybník před očima v dáli,

Nad nímž křížoval se káňat let; Z vod se zvedal květný ostrov malý – – Dál až k horám utěšený zhled. Nade mnou se nebe zamodralo,

Odkrylo svou slunce jasnou tvář, Líbezně se na vše – na mne smálo, Rozsívajíc po vůkolí zář. Tu jsem poznal víru, čáku, lásku,

Poznal k štěstí – k blaženosti most, Zdejšího života svatou pásku, Tušil v zdání naši budoucnost!“ „O jak blahé jinochovo stáří,

Usmívá se na něj celý svět, Růže kvete ve mladistvé tváři, Na níž vidno nevinnost se rdět. Ohnivě mu srdce v prsou bije,

Příbuzný je vešken světa lid, Co jde k hrobu – co zrozené žije, Pro vše jemu vroucí, svatý cit!“ „Já byl také šťasten za mladosti,

Zářilo mé oko spokojností, K zpěvu, k plesu hrála ve mně krev, A dle jména jenom znal jsem hněv. Pyšně jsem nes’ – přímo svoje čelo,

K pravdě, k cnosti horoucně jsem plál; Vůkol mne ach! radostí vše pělo, Kdež jsem kráčel, kdež jsem koli stál. Když slunéčko vyšlo jasnozlaté,

A mi kynul ke činnosti den: Konával jsem povinnosti svaté I bdícího blažil noční sen. Viděl jsem ty pozlacené hory,

Jak své roucho v dálce měnily – Slyšel plesat vděčné bohu tvory, Vody hlučné jak se pěnily. Ozval tichý háj se v radování,

Zhůru vznes se z poli skřivánek, Člověk u svém čilém počínání Tvůrci vzdával za svou radost vděk. Tak když vešken světa tvor žil plesu,

Šťastným jsa ples ten jsem šťastným přál; Sadu – luhu – kvítku – poli – lesu – Plesy své jsem zpěvem jevíval.“ „Když se hnaly nebem strašné hromy,

Temnou noc když objasňoval blesk, A když s hrůzou lámaly se stromy, Zem se třásla – divý nastal třesk: Tu jsem radostné měl podívání,

Nebť jsem víru, čáku, lásku znal, Přírody to bylo přísahání, S níž jsem na trojlist ten přisáhal. Byl jsem šťasten! Poznav lásky bůže,

Znal jsem čáky blahou obraznost, Trhával jsem bez bolesti růže, Věřil vždy ve krásotu a ctnost. Měl jsem život útěšný a blahý,

Však... již nebudu tak více žít – – Běda mně! Osudy měly záhy Jinak mysliti mne naučit!“ „Já měl také Piladesa svého,

Jemuž věrným Orestem jsem byl, Plný víry – citu upřímného, Jemuž srdce tluk jsem neukryl! O bláhové srdce důvěřivé!

Vezmiž na se skalotvrdý kov, Ať tě nevyloudí slovo lživé, Zavři se a budiž němý rov!“ „Znal jsem lásku! – o že jsem jen jedné

Nepoznal!? – té lásky světější, Jenž proud citů jako vichr zvedne V mocnou vůli – v skutky silnější; Jenž co slunce světy osvěcuje,

Jenž co hory země objímá, A co řeka půdu navlažuje, Vešken lid k životu vyzývá! Zbuzená ní věkem spící Praha,

Zbuzený i mnohý český syn! Svatá jest mi bratří čistá snaha, Jejich náděje a žal a čin. Skvěj se hvězdo! a rci mně rtem zlatým:

Zdaliž přáno lásky ohňům svatým V srdci tvém na věky plápolat, A tmě liché – němé odolat?!“ „Mlčíš? – Co jest tedy láska, čáka, víra?

Ha! že jsem již seznal trojlist ten! – – Nešťastníku! zanechal ti štíra – V prsou hryže; – minul blahý sen! Otevřte mi brány cela světa

Náděje a lásky do kořán, Brány víry – po citu mém veta! Nebude mi více tady dán!“ „Zpomínám si. Kdys v půlnoční dobu

Na sad smrti – na hřbitov jsem šel, Šeptmo jsem se veškých tázal hrobů, Zdali každý stejnou radost měl? Musil jsem však brzo odejíti,

Nechtě na smrt bolně zpomenout; Komu drahé jesti živobytí, Živ chce – živ chce být – ne zahynout! – Ano, komu drahé živobytí,

Komu jasná hvězda blaha svítí – – – Mou však mech již kryje blaženost, Já těch světských snů se nasnil dost!“ „Budoucnost! ach strašná slova znění,

Hrobový zpěv jakby zaujal sluch – Co tam uzří z těla zletlý duch!? Zdaž to všecko také bude snění?! Jeden cíl – daleký – předaleký –

Mezi mnou a ním jsou věčné věky! Jedna zář vysoká – převysoká, Pod ní ke mně hlubeň přehluboká! Kdy že dojdu cíle – kdy tu záři

Slunce skvělejší uzřím tvář v tváři?“ – „Bytost jasná tam?! – Tam víra stálá?! Náděje se zplní krásný sen?! Tam náději, víře, lásce chvála,

Tam pravěčný září cnosti den?! Tam – tam o přešťastné lásky chvíle! Poznám zas milosti sladké zvuky!“ Mlčí – vzdechne – ocel vyndá čile,

Nímž prořízne bujné žílotluky, A krev teče – ruka klesá – Oko hasne – slábne dech – Vznáší duch se na nebesa,

Kochaje se v rájských snech; Tratí sílu mysl jasná – Mře slabostí každý oud – Nastupuje duše spasná

Budoucnosti tajnou pout. „Tam...“ mdle ještě lká... „ach! tam! Co jsem... neznal zde... poznám!“ Vzdechne. Již je duše uletlá –

Již tu tajnou věčnost zná! My tušíme, že zde zhynul Zklamaný zas lidstva syn. By laskavě soudce kynul,

Dejmež ho ve hrobu klín. Mizí světa snové, Víra, čáka, láska; Jen kde žití nové,

Pevnáť jejich páska! Mizí světa snové, Víra, čáka, láska; Jen kde žití nové,

Pevnáť jejich páska! Opuštěné mrtvé tělo – Vyhaslé, co plálo v něm, Co mocného, vyletělo,

Slabou schránku chovej zem. Tělo v zem, a duši v jasný byt, Kdež náděje, víry, lásky svit! Zakopejme,

Pochovejme! Zakopáme, Pochováme Čáku, víru, lásku,

Věčných světů pásku! Tělo zakopejme! Ducha přijímejme Liliový, zvadlý květ

V nadpozemský věčný svět! Věčnost se otvírá, Láska, náděje a víra. Mezi námi míle

Dojde svého cíle! Hvězda milostivá S hora k žití kývá, Tělo v zemi shnije,

Duch ať tamo žije! Hnijiž tělo v hrobě – Duchu! k blahé době K nebesům se vznes!

Co ti zde nepřáno, Tam ti budiž dáno, Víry, čáky, lásky ples! Střeziž lásky bůže

Hrob tvůj kol a kol, Blízká nechať růže Šepce lásky bol. Na hrobovém mechu,

Jenž tě přikryje, Růži pro útěchu Zrostiž Lilie! Svět se divně točí,

Brat na bratra sočí – – Nezměnnosti k chvále Zkvítej neustále Lilie! ach! Přijde čas,

Zazní mocně soudný hlas! Zkvítej! zkvítej! – přijde čas... Zazní mocný k soudu hlas! – I zazpíval kohout k ránu,

Jasní noc se dalných hor – V hloubi země slyšet ránu, Mizí – mizí duchů zbor. Slunce jasné vlídně svítí,

Tiše šeptá větrů dech, V kvítku rosní blesk se třpytí, Vše se budí na pospěch. Slavík vonnou píseň pěje,

Hrdličky se milují, List se lístku ve tvář směje, Listím hustý háj se tmí. Řeka – potok – vlnka plyne,

Opouštějíc břehy stinné K cíli – k moři – do propasti Zvětšit velkost nové vlasti! Dub se pyšní – lípa voní –

Láska světu umírá – Lilie má zdání o ní, Růžinka rty zavírá. Ticho vůkol. Bohu k chvále

Liliin květ kvete stále, Obrazem jsouc blažších dob, Krásí květem jeden hrob. Vedlé hrobu hrob tam stojí,

Těla v hrobích spánek kojí. Děva šťastná dřímá – sní – Víc, ach víc než světy ví! V věčný druha hrobu klín

Položen byl Drahotín. Lilii duch obletuje, Tělo kryje pestrost trav, K nebesům se vyšinuje,

Cnost kde jedna – jeden stav. Vůkol ticho. Vánku vání Dává kvítkům požehnání. Růže lilji ve snu líbá,

Lilie se k růži shýbá. – Poprchává. Déšť zem vlaží, Tvor se tvorem v slzích blaží. – Mračno táhne – hory tíží –

Bleskové se strašně kříží: Hrůza zkázou lidstvo straší, Tvory semotam se plaší: Růže však a Lilje stále

Stejně kvetou tvůrci k chvále, Obrazové nezměnnosti, Plesů šťastných na věčnosti. Opět ticho. V novém bytu

Drahá s drahým blaze sní – Duše hvězdném ve blankytu Víc, ach! více než svět ví!