Stála růže na zahrádce,
Dýchala svých citů žal –
Větřík tajně jako zrádce
Vzdechy její jinam vál.
Neustále páchla vůně,
Růžinka si stýskala;
Ve přírody květném lůně
Se družkami plakala.
An tak stále touhou mřela,
Květstvo vše s ní cítilo –
Nebesa se láskou rděla,
Slunce jasněj svítilo.
Proč ta růže hořem plála?
Proč vše kvítí dojal cit? –
Děva má je zalívala...
Musíť po ní touhou mřít!