Kytku, v níž se v prostřed skvěla krásná růže,
Dárkem od ní obdržel jsem milostnou;
Pohledím-li na tu růži spanilou,
Zpomínka mi prsa svírá úž a úže.
Milostná tu jako samo lásky bůže
S fialinkou v oku stojí přede mnou –
Jest to úkaz, jenž mě mocí podivnou
Z chladné země do ráje překouzlit může.
Kéž ta kytka nikdy nezvadne mi více,
Bych se věčně mohl kochat, blažit v ní,
A tak věčně vidět zářit její líce!
Na vše zapomněl bych v tomto podívání,
Z kvítků těch bych slyšel dýchat – mluvit ji,
Viděl obraz její v stálém zpomínání!