Když jsem nevinně se ještě na svět díval,
Jako dítě – jak jsem tu byl přešťastný!
Teď, co znám mrav lidstva lichý, hanebný,
Teď již svět mi není tím, čím jindy býval.
O! jak rád bych vesele a líbě zpíval,
Kdyby smutek s věkem mým tak neshodný
Nekalil mou duši, a já překrásný
Sen ten ještě snil, jak jsem jej jindy sníval!
Však i obrazy ty, ježto teď ve zdání
Zlomyslně Somnus přede mnou pohání,
Neděsí mou mysl strastí zkoušenou;
Neboť vím, že strašné příšery ty jednou,
Jenž mě v mojich snech teď děsí, jistě zblednou,
A že krásní dnové světla nastanou.