III.

Luny tvář se koupá v zlatě, Nad přírodou tajný sen, I milenec ve komnatě Blahým snem je ukojen.

Jako z vln se Víla vznese, Zahraje, a v nich se skrývá, A když vlnka se zatřese, Jiná Víla se usmívá:

Tak se v duši milencové Za snem jeví noví snové, Ale v každém skví se zas Obraz plný vnad a kras.

Vonný šumot vane, Děva v záři stane, Oko na něj zírá, Ježto jasní víra,

V němž se láska třpytí, A náděje svítí, Mocný cit milosti Srdce její svírá,

Tichý vzdech radosti Růží ret otvírá. Medové tu léky Dává milenému:

„Na věky – na věky Milý srdci mému!“ K němu se přivine, Zlíbá čelo – ret,

Ssajíc lásky med, A pak zmizí – zplyne. Žalný z prsou vyjde hlas – Volá děvu a sní zas.

Sotva zmizl, zas se jeví Obraz májokrásné děvy: Růže tváře její Líbezně se rdějí,

Medný ret se chvěje, Píseň lásky pěje, Co jí srdce souží, Po čem mocně touží

Citové horoucí; – – Teď však se zardělá Tváře její bělá, Jako zoře mroucí

Oko děvy zírá; Jižjiž poumírá, Ještě jemu kyne A sen opět zplyne.

Zbudí se – žádoucně zírá – „Byl to jen Pouhý sen!“ Lká, a v spánek se ubírá.

Spějí doly, spějí hory, Spějí města, dřímá ves; Samopusté, bílé dvory Dřímají – i háj i les.

Lunin zhled se koupá v zlatě, Příroda má tajný sen, I milenec ve komnatě Novým snem je ukojen.

Vidí ve snu obraz milý, V záři před ním druh mu drahý, Jenž v něm city svaté sílí, A mladistvé ducha snahy.

Jako kvítek oblažívá Rosa z nebe kanoucí, Sladkým slovem sníč okřívá O své lásce horoucí,

An druh zahalen snů leskem Děvy obraz maluje, Duši jasným hvězdic bleskem, Tvář pak zoří zdobuje;

Sníč náději, lásku, víru zná, Pro ně svatým ohněm plápolá. Opak když druh z naříkání Věkytého vlastí různých,

Když ze hoře dnů přehrůzných A budoucích ze svítání, Když ze lásky bez soucitu, Z těžkých prácí bez odměny

Staví v hvězdolesklém svitu Slávy chrám porozšířený, Z něhož mocná korouhev Miloskvělých tří barev

Šumí jako bouře znění: Tu pobouří mocně chvění Spícího i cit i krev, Jako když se vlny dmou,

Vichrem hnané dál se hnou; Sníč, co Vlast je, dobře zná, Pro ní svatým ohněm plápolá. A sen zplyne,

Zdání jiné. Divých snů počíná hrání, Hlasitě lká snící v přání, Jeho žalostivý hlas

Volá druha svého zas. Zjevený: „Trojice citů,“ praví, „Duši vřelou nikdy neunaví, Doufej, doufej, Drahotíne můj,

I ke pravdě skálopevně stůj, Kdo trojici poznal svatých citů, Hoden ráje – nebeského bytu!“ Sníč se zbudí – kolem zírá –

„Byl to jen Marný sen!“ Lká, a v spánek se ubírá. Stříbro lunino se tratí,

Příroda dosnívá sen, Zář slunéčka hory zlatí, Nastává již činný den. Milenec jen ve své mdlobě

Stvůrostvůrné snění má, Vůkol ještě jako v hrobě, On hlasitě slzí – lká: „Ha! ten divý, hrozný sen!

O kéžby byl klamem jen! Zřel jsem růži v vonném stínu Lístků čerstvých v obejmutí, Zefírek ji – svou dívčinu –

Kolíbal co lehkou třtinu, Při každinkém lehkém hnutí Tiskna vřelý políbek. – – Ach to nebyl zefírek,

Byl to vanot od severu, Lehýčký, však co led chladný, Jenž dýchaje šepot zrádný V náručí vzal jihu dceru,

A na její tváře květ Zavál bledý sníh a led. Opadal jí krásný šat, Vítr pel i vůni stíral,

Bez královny stál tu sad Němý – tichý; – slavík jen Padlé krásy zbytky zbíral; Uletěl – pak opuštěn

Smutně zpíval a umíral.“ Vstana v mysli sen přemítá, Jenž hroznějším světlem zkvítá. „Byl to jen

Marný sen!“ Zalkal pak: „Sen duši naši Někdy divě, marně straší. – Aj, již slunko vyšlo nám!

Ven v přírody svatý chrám!“ – – Vyšel. Slunce zlatem plálo, Blažíc kraje světlem svým, Nešťastnému v tvář se smálo,

An se tázal hlasem mdlým: „Rci, cože se tobě zdálo Světe, žes tak lhostejným? Co se zdálo tvojim tvorům?

O čem snila tichá ves? Ký sen přišel k mocným dvorům, Ký sen nad lesy se vznes’? Co se zdálo háji – křoví,

S čím se bavil spící sad? Příroda-li sen svůj poví? Šťastnouť jsem ji viděl vstát?!“ Příroda se slov těch lekla,

Zvědavému sen svůj řekla, Zarděly se jeho líce, Tak že nechtěl nikdy více Zvědět tajný její sen. –

Bloudil lesem – luhem – polem – Obklopen stvůrami kolem, Až zas v komnatě své stojí, V níž se za dne snů svých bojí.

Kdo máš srdce vřelé, Děvu a přítele, Kdo ctíš vlast a cnost, Krásu, nevinnost,

Znáš náděje, víry cit: Můžeš bol a žalost jeho pochopit!