II.

K večeru jde odpoledne; Při důvěrném rozmlouvání O lidském zde počínání Kráčí ve květoucí sad

Dva druhové – duše jedné, Věrnější než bratru brat, Tváře jich se stejně rdějí, Zrakové si rozumějí;

Srdce jich zná jednu pásku, Víru, náději a lásku; Bratr, jenžto bratra zná, Život pro něj v obět dá!

Jižjiž obejmul je sad, Plný okras, plný vnad; Sedátko z čerstvého mechu Kynulo jim k poodechu.

Hovor nastal. Blíž sesednou, Tisknou sobě rukou svých, Důvěrně si v tvář pohlednou. Ticho kolem. Podál jich

Poslouchá je růže tiše, Červík leze – záhon dýše – Ptáček zpívá – listek k kvítku, Kvítek k listku šepotá –

Větev větvi poví cosi, V listí skví se perla rosy, Vodopád se valně prýští, Vůkolí se v slunci blýští,

Příroda se krásnu dítku Ve kolébce podobá. „Skrze lásku! – lásku vřelou, Citnou, věčnou povídáš,

Že života účel znáš? Skrze děvu uzardělou?“ „„Ano! cíl života znám, Co jsem vstoupil v lásky chrám!““

„Dávno, dávno vyjednáno, Láska že je první cit; Každému však není přáno Láskou ve chrám štěstí vjít.

Láska základem je žití, Vůdkyně vždy k dobrému, Zná-li děva, jenž ji cítí, Věrnost k hochu věrnému;

Když se oba k sobě vinou, V duši jednu, v srdce jedno splynou, Když ne jenom sami sebe, Ba i svět a bratry své,

Vše, co ke soucitu zve, Boha tvůrce – jeho nebe, Co se koří – co tu vládne, Co tu kvete – co tu vadne,

V čistém srdci uchovají, Rovnou lásku k všemu mají.“ „„Co znám děvu – Mínu svoji, Druhu věrný! druhu věř,

Vesmír milostí se pojí, Soucit dýchá každý keř. Příteli! z každinké růže Vykukuje lásky bůže;

Zvonek, mech i fialinka, Uzardělá jahodinka – Kol a kol, můj drahý! viz, Láskou šeptá i ten tis.

Co bdí v činu, co v snu dřímá, Co vykvetá, a co vadne, Co se kořívá, co vládne, Duši mou a její jímá.

Seznal jsem své povinnosti, Poznav lásky vonnou slast, Ctím své Míny krásné cnosti, Nezapomněl jsem však vlast. –

Po čem bratr – národ touží, Po čem sestra, máti zírá, Tomu pevná moje víra, Náděje a láska slouží.

Zbuzena je slavná Praha, Zbuzen mnohý Čechův syn; Svatá jest mi bratrův snaha, Svatý nejmenší jich čin.

Slyše pokrok jakýkoli, V prsou volný cítím vzdech – Miluji vás české doly, Mravy, bratry, jsemtě Čech!““

Mlčky sedějí; blíž sednou, Tisknou sobě rukou svých. Důvěrně si v tvář pohlednou, Růže slouchá podál jich.

Zašlo slunce. Hvězdičkami Skví se nebe semotam, Nebes četné, jasné chrámy V jeden velký splynou chrám.

Větérkové tiše vějí, Květinky se kolem chvějí, Hučí vlny dalných vod, Do spánku se chystá rod.

„Milejší že život tobě, Co duch zvolil jednu sobě Svatou víru – pravdu skvoucí –, Co znáš děvy tvář květoucí?“

„„Ano, život jest mi svatý, Co znám lásky oheň zňatý.““ „Z dávna jesti pouznáno, Víra že jest blahý cit;

Každému však není přáno, Vírou ve chrám štěstí vjít. Víra tomu živel žití, Kdo v ní umí pevně stát;

Blaha zdroj můž’ otevříti, Chceš-li srdce své jí dát. Víra volá, pudí k činu Nešťastnému lásky synu,

Vzdálí od něj hříšný pád. Věřím – kdyby tvoje láska Pohrdala úctou tvou, Žeby tebe víry páska

Ukojila mocí svou!“ Tázaný tu slzu stíral, Zamutil se jeho zrak, Jakby v duši se ubíral

Budoucnosti šedý mrak. Mlče vzdechne – v prsou jich Dme se citů moře úže; Poslouchá to vnadná růže,

Mnoho sester půvabných. Druhové se tulí k sobě; Neboť lásku, víru znají, Jejich city v blahé době

Milostně se rozplývají. „Že náděje osvěcuje Temnost tvého života, Co tvé srdce naplňuje

Vřelé lásky blahota?“ „„Ano, náděje mne sílí Na mé pouti k dalnu cíli!““ – „Každý náději si cení

Co cit blahý – štěstí svit, Mnohému však dáno není, Ní své srdce ukojit. Ona těší, mírní žaly,

Lásku – víru zvyšuje; Člověku jest svět ten malý, Sny-li čáka horuje; Dokud krve krůpěje,

Jednoho je v srdci tluku; Hvězda skví se náděje, K životu svou ztáhnem ruku. Člověk mocen slitování,

Z moře žití vyvržen, Doufá, že se roztoužen V lodi věčnosti uchrání. Nešťastník, jenž nemilován,

V hlubeň nevěry pochován; Ač zde ztracen na vše časy – Náděje ho ještě spasí!“ – Opět mlčí. Sednou úže,

Zdá se jim být širší svět; Slyšela je vonná růže, Přírody pučící květ. Mrtvé ticho po vůkolí,

Tma zakrývá nebes zjev, Oko zírá – srdce bolí – Čilej proudí čilá krev. Ruce sobě podávají,

Svatosvatě přísahají: „Znám náději, víru, lásku, Ctím věkytou světa pásku, Bůh mne slyš, ten mocný pán,

Jemu svatý slib je dán!“ Vyšli z sadu. Slovo dané Chladný zefír dál zavane; Sad je tichý; dřímá kvítí,

Květ uvadlý zdá se býti, Záhon spí – i růže milá, Jakby kras svých potratila, Smutně se až k zemi kloní,

Nebe na ní slzu roní. A ta růže, Zefír chladný, Kvítek vnadný,

Spící bůže, Větev, ana šepotala, O víře cos větvi lkala, Slunečního paprsleku moc,

Nebes hvězdný kmit, Lůny siný svit, Tmavá noc – Širý Vesmír láskou zňatý

Slib uslyšel jejich svatý. – –