I.

Červen byl – v rozvitém květu Zavítala růže světu; Vše slavilo příchod její. Zlaté jí slunéčko září

Jako oko z krásné tváři, Větérky k ní lehce vějí, Větvička ji zastínuje, Rosní krůpěj omlazuje,

Motýlec ji vřele vítá, Z dáli potok blíž se vine, Roztouženě čilej plyne, I včelička kolem lítá,

Hrdličky ji pozdravují, Celujíce se radují; Háj jí šumný vzdech svůj hlásá, Slavík o své lásce pěje,

Co miluje, k růži dýchá Jako v spánku děva tichá; Každý tvor nad růží jásá, Vesmír kolkolem se směje.

Pod dubem, kde stíny šedé Seje háj, jun čacký sedě Zpomíná si na své ráje Přemilostné krásné květy,

Ale když zrak v knihu padá, V obrazy Máchova Máje, Kde se klam se pravdou hádá – Duch se v jiné béře světy.

„Ha! děva, již vroucně ctil, V níž, že zří vzor ctností, mnil, Jeho ráj – přeblahý sen, Žití nejjasnější den,

Hvězda, jenž se čistě skvěla – Ta by z výše padnout měla?! Ne! to nelze – nelze býti, Srdce, ježto lásku cítí,

Tvor, jenž k tvoru láskou lne, Lásce věren zůstane.“ Povzdechna se zamyslí, A pak pološeptem dí:

„Pěvče milý! – Chtěl jsi děvy – Nejsvětější cnoty zjevy – Hroznou bájí zoškliviti, Cit k nim v srdci udusiti?

Chtěl jsi Lásce Víru vzít, V prsou štíra uhostit? Ne! to nelze – nelze býti, Srdce, ješto lásku cítí,

Lásce věrné zůstane!“ Zavřel knihu – dřímá v stínu, V zdání spatří svojí Mínu. Lehký krok se blíží vlídně,

Žhoucí zrak mu kyne klidně, Šepotáním ret se chvěje, Růží tvář se jemně rděje; K čemu vábí tváří květ,

Po čem touhou práhne ret, Nejtajnější srdce přání Zradí děvy šepotání. Podál v mechu leží kniha,

V nížto stvůra stvůru stíhá; Nešťastník ten, jenž ji psal, Ve snu před ním umíral. Táže se jej na svědomí,

Zda co napsal o svém citu Soudci svému v hvězdném bytu, – Otci lásky – říci smí? Nešťastník ten, jak to slech’,

Rukou kynul, těžce vzdech’ – Dí pak pootevřev očí: „Zdeť na bratra bratr sočí, Lež a lichost tento svět!“ –

Více nechtěl povědět. Milencovi líce blednou, Táže se on ještě jednou: „Odpověz mi na otázku,

Zdali mohu věřit v lásku, V svatý slib a přisahání? Má-li Víra zde své stání? – Tobě tmí se oko jasné –

Tváře blednou – oheň hasne – Tobě kyne Lethin břeh – Zdejšího života běh Dokonáváš – brzo dán

Bude tobě jiný stán! Jak tvůj čas dokoná – zhyne – Brzy tam o touze jiné, Milosti a víře zvíš!

Pověz tedy, víru zda-li, Čáku, lásku lidé lhali, Lkáti-li tak soudci smíš?“ Zmírající divě zíral,

Slabý nutil z sebe hlas: „Mně se lásky ráj otvíral, Květy naděje jsem zbíral, Všecko však jsem ztratil zas.

Svět mi z prsou vyrval cit, A trpce mne přesvědčil, Že jsem neměl šťastným být, Že jsem jenom blaze snil.

Maně světem člověk bloudí, Žalostivě – bez žele, Jak osud na dráhu žití Trní – růže nastele.

Bůh ať nad mnou mírně soudí, Ráčiž mně milostiv býti, Až mu budu žalovat, Že i láska umí lhát...

Nevěř – smrt...; mně došel čas, Tam se uvidíme zas!“ Umlknul – a jeho zrak Zastřel temný smrti mrak,

Ledový mu zmodral ret, Bledl v tváři matný květ – – Beze citu do zoufání Pochoval svá všecka přání,

Sen života, jejž zde snil, V nový věčný proměnil. Ulekl se spící v stínu, Probudí se – volá Mínu,

Však zrak jeho v knihu padá, Kde se klam se pravdou hádá, Jeho sen ho opět vítá, A hroznějším světlem zkvítá:

„Děva, již muž vroucně ctí, V níž, že zří vzor cnoty, mní, Hvězda okras nebeských – Ta by mohla padnout v hřích?

Míno! Míno! Děvo krásná, Milosti hvězdice spasná, Kdybys ohněm slibu plála, Že jsi v tvojí lásce stálá –

Nelze – nelze věřit tobě – !?! – Nešťastník v poslední době, An klam světa dobře znal, Lichotou mne nepřelhal.“

Mlčí – slzí v chladném stínu; Cit horoucí prsa ouží, Srdce přežádoucně touží, A on k sobě volá Mínu,

Nový lásky tvoře ráj; I tam, kde se jasní háj, Děvče outlé, srnkočilé Blíž do vonných stínů běží, –

Krok a skok – o šťastné chvíle! – V náručí milenci leží. „O milostné náhody, Že tě Míno tady zřím,

A ve lůně přírody K srdci svému přitulím!“ „„Ukojiti v prsou lásku Dál jsem vyšla na procházku –

Šumný háj – kvetoucí dol Umírňuje lásky bol. Věděla jsem – nevěděla, Míhal se mi stínem stín.

Do stínů jsem přiletěla, V stínu tys – můj Drahotín!““ Dí tak děva láskou mroucí, V tváři plane zoře žhoucí,

Okamžení blahé! Milenec se k dívce drahé, Ku milenci vine drahá – O jaká to rozkoš blahá!

Vůkol živo. Růže dýše, Zlaté na ni slunce září, Jako oko z krásné tváři, Větérky k ní vějí tiše,

Větvička ji zastiňuje, Rosní krůpěj omlazuje, Motýlec ji vřele vítá, Z dáli potok blíž se vine,

Roztoužený čilej plyne, I včelička kolem lítá, Šumí háj a slavík pěje, Každý tvor se na ni směje,

Hrdličky ji pozdravují, Líbajíce se radují. I milenec děvu líbá – Ta se k němu volně shýbá,

Vroucí dá mu políbení, A již děvy v háji není. Zmiz’la – zmiz’l její stín, Pod dubem sám Drahotín;

Na mysli mu jasně zkvítá Blahé lásky květný ráj, V duši jeho pak zavítá Něžný Máchův první Máj.

Však zašumí háj – zahučí – Mraky táhnou – větry hlučí – Blesk a blesk – i hrom zahřímá, Že to strašně ucho jímá.

Bouř přeletí. – Hvězdic zbor, Tichá noc a tišší háj, Usnulých temena hor, Starý dub a Máchův Máj,

Bůh ve hvězdozlatém bytu Svědkové jsou jeho vřelých cítů.