Červen byl – v rozvitém květu Zavítala růže světu; Vše slavilo příchod její. Zlaté jí slunéčko září
Jako oko z krásné tváři, Větérky k ní lehce vějí, Větvička ji zastínuje, Rosní krůpěj omlazuje,
Motýlec ji vřele vítá, Z dáli potok blíž se vine, Roztouženě čilej plyne, I včelička kolem lítá,
Hrdličky ji pozdravují, Celujíce se radují; Háj jí šumný vzdech svůj hlásá, Slavík o své lásce pěje,
Co miluje, k růži dýchá Jako v spánku děva tichá; Každý tvor nad růží jásá, Vesmír kolkolem se směje.
Pod dubem, kde stíny šedé Seje háj, jun čacký sedě Zpomíná si na své ráje Přemilostné krásné květy,
Ale když zrak v knihu padá, V obrazy Máchova Máje, Kde se klam se pravdou hádá – Duch se v jiné béře světy.
„Ha! děva, již vroucně ctil, V níž, že zří vzor ctností, mnil, Jeho ráj – přeblahý sen, Žití nejjasnější den,
Hvězda, jenž se čistě skvěla – Ta by z výše padnout měla?! Ne! to nelze – nelze býti, Srdce, ježto lásku cítí,
Tvor, jenž k tvoru láskou lne, Lásce věren zůstane.“ Povzdechna se zamyslí, A pak pološeptem dí:
„Pěvče milý! – Chtěl jsi děvy – Nejsvětější cnoty zjevy – Hroznou bájí zoškliviti, Cit k nim v srdci udusiti?
Chtěl jsi Lásce Víru vzít, V prsou štíra uhostit? Ne! to nelze – nelze býti, Srdce, ješto lásku cítí,
Lásce věrné zůstane!“ Zavřel knihu – dřímá v stínu, V zdání spatří svojí Mínu. Lehký krok se blíží vlídně,
Žhoucí zrak mu kyne klidně, Šepotáním ret se chvěje, Růží tvář se jemně rděje; K čemu vábí tváří květ,
Po čem touhou práhne ret, Nejtajnější srdce přání Zradí děvy šepotání. Podál v mechu leží kniha,
V nížto stvůra stvůru stíhá; Nešťastník ten, jenž ji psal, Ve snu před ním umíral. Táže se jej na svědomí,
Zda co napsal o svém citu Soudci svému v hvězdném bytu, – Otci lásky – říci smí? Nešťastník ten, jak to slech’,
Rukou kynul, těžce vzdech’ – Dí pak pootevřev očí: „Zdeť na bratra bratr sočí, Lež a lichost tento svět!“ –
Více nechtěl povědět. Milencovi líce blednou, Táže se on ještě jednou: „Odpověz mi na otázku,
Zdali mohu věřit v lásku, V svatý slib a přisahání? Má-li Víra zde své stání? – Tobě tmí se oko jasné –
Tváře blednou – oheň hasne – Tobě kyne Lethin břeh – Zdejšího života běh Dokonáváš – brzo dán
Bude tobě jiný stán! Jak tvůj čas dokoná – zhyne – Brzy tam o touze jiné, Milosti a víře zvíš!
Pověz tedy, víru zda-li, Čáku, lásku lidé lhali, Lkáti-li tak soudci smíš?“ Zmírající divě zíral,
Slabý nutil z sebe hlas: „Mně se lásky ráj otvíral, Květy naděje jsem zbíral, Všecko však jsem ztratil zas.
Svět mi z prsou vyrval cit, A trpce mne přesvědčil, Že jsem neměl šťastným být, Že jsem jenom blaze snil.
Maně světem člověk bloudí, Žalostivě – bez žele, Jak osud na dráhu žití Trní – růže nastele.
Bůh ať nad mnou mírně soudí, Ráčiž mně milostiv býti, Až mu budu žalovat, Že i láska umí lhát...
Nevěř – smrt...; mně došel čas, Tam se uvidíme zas!“ Umlknul – a jeho zrak Zastřel temný smrti mrak,
Ledový mu zmodral ret, Bledl v tváři matný květ – – Beze citu do zoufání Pochoval svá všecka přání,
Sen života, jejž zde snil, V nový věčný proměnil. Ulekl se spící v stínu, Probudí se – volá Mínu,
Však zrak jeho v knihu padá, Kde se klam se pravdou hádá, Jeho sen ho opět vítá, A hroznějším světlem zkvítá:
„Děva, již muž vroucně ctí, V níž, že zří vzor cnoty, mní, Hvězda okras nebeských – Ta by mohla padnout v hřích?
Míno! Míno! Děvo krásná, Milosti hvězdice spasná, Kdybys ohněm slibu plála, Že jsi v tvojí lásce stálá –
Nelze – nelze věřit tobě – !?! – Nešťastník v poslední době, An klam světa dobře znal, Lichotou mne nepřelhal.“
Mlčí – slzí v chladném stínu; Cit horoucí prsa ouží, Srdce přežádoucně touží, A on k sobě volá Mínu,
Nový lásky tvoře ráj; I tam, kde se jasní háj, Děvče outlé, srnkočilé Blíž do vonných stínů běží, –
Krok a skok – o šťastné chvíle! – V náručí milenci leží. „O milostné náhody, Že tě Míno tady zřím,
A ve lůně přírody K srdci svému přitulím!“ „„Ukojiti v prsou lásku Dál jsem vyšla na procházku –
Šumný háj – kvetoucí dol Umírňuje lásky bol. Věděla jsem – nevěděla, Míhal se mi stínem stín.
Do stínů jsem přiletěla, V stínu tys – můj Drahotín!““ Dí tak děva láskou mroucí, V tváři plane zoře žhoucí,
Okamžení blahé! Milenec se k dívce drahé, Ku milenci vine drahá – O jaká to rozkoš blahá!
Vůkol živo. Růže dýše, Zlaté na ni slunce září, Jako oko z krásné tváři, Větérky k ní vějí tiše,
Větvička ji zastiňuje, Rosní krůpěj omlazuje, Motýlec ji vřele vítá, Z dáli potok blíž se vine,
Roztoužený čilej plyne, I včelička kolem lítá, Šumí háj a slavík pěje, Každý tvor se na ni směje,
Hrdličky ji pozdravují, Líbajíce se radují. I milenec děvu líbá – Ta se k němu volně shýbá,
Vroucí dá mu políbení, A již děvy v háji není. Zmiz’la – zmiz’l její stín, Pod dubem sám Drahotín;
Na mysli mu jasně zkvítá Blahé lásky květný ráj, V duši jeho pak zavítá Něžný Máchův první Máj.
Však zašumí háj – zahučí – Mraky táhnou – větry hlučí – Blesk a blesk – i hrom zahřímá, Že to strašně ucho jímá.
Bouř přeletí. – Hvězdic zbor, Tichá noc a tišší háj, Usnulých temena hor, Starý dub a Máchův Máj,
Bůh ve hvězdozlatém bytu Svědkové jsou jeho vřelých cítů.
Cookies on Poetry Cove