Stála děva roztomilá
V prostřed louky zelené –
Kytinky u věnce vila
V pěkném smyslu spojené.
Zvolivši si sedmikrásu
List po listu trhala –
Dechem svého medohlasu
O lásce cos šeptala.
Sedla, a pak na své kvítí
V lůně smutně hleděla; –
Hvězdy již se jasně třpytí...
V slzích ještě seděla.
Cos teď kmitlo přes lučinku,
V tom, hle! jinoch před ní stál,
Vtisknul na rty jí hubinku...
Náhle zmizel její žal.
Slza z očí zulíbána –
Málo jen se zdráhala...
Jeho rukou objímána
S plesem domů spěchala.