Valí Jantra se skal mocné toky, valí je kol křovím kryté chýše, v křoví slavík skládá něžné sloky, luna paprsky je svými píše.
Píše v lupínky je bílé růže, píše ve ptáčků je teplá lůže, píše je též v Jantry kypré vlny, píše je v skal mechovité stěny – –
ký div, že i srdce písní plní – vždyť přec tvrdší než ty skály není! Jovan zapomíná, že je carem, líbá děvčete rty s vřelým žárem,
líbá vlásků hedváb kolem skrání – co víc, že má doma mladou paní, co víc, že naň čeká národ celý – s dívkou dnes on mladé srdce dělí.
Běda, caři, lásky ve objetí nezříš, jak už zhouba dravcem letí, drápy chystá na tvé tělo snědé zahalena v plášti luzné noci,
jak už vezír na koníku jede, za vezírem půl turecké moci, šavle, píky na cestu jim svítí: „Vzdej se, cáři, nebo ztratíš žití!“
Bleskem mihl meč se v rukou cara, bleskem vráží na turecké čety, vždyť krev mladá v něm tak bujně hárá – měl by zajati jej Turek kletý?
„Příval vody skálu podemele, – marně, cáři náš, se bráníš směle!“ Modlí car se k nebeskému pánu, aby odpustil mu jeho vinu,
aby otevřel mu nebes bránu: „Ó, kéž, choti má, tě k ňádrům vinu!“ Hoj, zda mraky s hor se dolů valí? zda to blesky z mraků vyšlehují?
či oživly bulharské kol skály, Turkům na hlavy se bujné ssují? Oj, to bulharských jsou reků meče, Jantrou za vodu krev Turků teče,
v čele reků cařice jde mladá – a již caru s touhou v náruč padá! Jasná rosa chví se na klokoči, v rose houpá zář se hvězdy snivá –
vřelé slzy kanou caru s očí a v nich mladá láska znovu kývá. Pobity jsou Turků četné řady, starý bojar z Vrochot bradu hladí,
a car slib své vlasti, choti skládá – teď ví, jaký klenot choť je mladá. Bojar Vrochotský se před ním kloní, slova jeho jako zlato zvoní:
„Nuž, můj cáři, co mi bude vděkem, že jsem léčil tě tak zdatným lékem, vrátil zemi otce, ženě chotě, ocel jíst dal té Turecké rotě?!“
Cookies on Poetry Cove