Bojar Vrochotský dvě psaní píše:
jedno psaní pro cařici mladou,
druhé psaní do Turecké říše,
spokojeně kývá šedou bradou.
Vyléčí on jistým lékem cara,
zemi vrátí otce, ženě chotě –
k tomu – jak krev stará v žilách hárá –
ocel jíst dá té Turecké rotě. –
Přiletěla černá vrána maní,
sedla na rameno vezírovi,
pustila mu na klín bílé psaní:
„Čti jen, ostatek ti psaní poví!“
Četl vezír, dýmal ze čibuku,
rozběhl se v tlupy mameluků,
radostí je všechny poličkoval,
kázal, by se mu kůň zlatem koval,
ještě jednou četl bílé psaní –
nemohl se dočkat noci ani.
Zamihly se čapky v luny svitu,
zaleskly se šavle v nočním hávu,
hvězdy usmály se na blankytu –
vezír s Turky spěchal na výpravu.
Přiletěla holubička bílá,
cařici v klín psaní upustila:
cařice čte – líce její blednou,
jak by smrt ji brala rukou lednou:
„Moje paní, caru kují zrádu,
dnes má padnout v Turků moci,
tam, kde Jantra klesá s vodopádu,
tam jej zajat chtějí o půlnoci,
an při luně laňku bílou loví!“
Oj, kdo stihne cařice bol slovy?
Slza za slzou jí s oka plyne,
vzdech za vzdechem z ňader se jí vine,
slzy její ve proud už se kupí,
vzdechy její ve vichřici úpí. – –
Cařice se vzchopí – reky volá,
jak by rychlosť měla ze sokola,
v čele jich na koni k Jantře spěje,
v něžné ruce meč se lesklý chvěje,
odchází jak hvězda nebes bání –
věru, radosť sloužit také paní!