Jovan Šišman, krásný car, se mračí, sedě za dubovým, tmavým stolem, před ním víno v zlatou číš se stáčí, a bojaři mlčky sedí kolem.
Mračí se jak Balkán v temné dáli, a na mladém čele mraky sedí, a z těch očí jak by blesky plály – proč, to všichni svatí jenom vědí!
Ani neví cařice to mladá – však by oči vyplakala sobě, ach, vždyť ona cáře má tak ráda – radš než s jinou by jej zřela v hrobě!
Nemá nebe jenom dvou hvězd dosti – a cář nemá dost dvou pěkných očí, vždyť jich tolik země jeho hostí, kolik hvězd se na obloze točí.
Ó, car v boji rek je nedostižný, jako blesk rozhání Turků čety, však i v lásce bohatýr je svižný, a tak sladce líbá kypré rety,
jako slunko líbá v máji poupě – čemu políbením šetřit skoupě, čemu trápit jen se péčí cáře, kdy mu svůdně kyne oček záře?
Jovan Šišman za dubovým stolem ohlíží se po bojařích kolem, jiskry planou v jeho temném zraku, kyne na bojara Vrochotského,
mluví náhle, jak blesk kdy jde z mraku, jak kdy májový dešť padá z něho. „Druhu můj, ty sokolíku sivý! Byls i druhem v kruté bojů vřavě,
krví Turků vlažili jsme nivy, buď mým druhem, mír kdy kyne hravě, bud mým druhem zlatém lásky ve snu – čemu jenom žíti v péči těsnu!?
Snilo se mi o hrdličce dneska – a já vím, kde k ní tam vede stezka!“ Zasmušil se bojar šedovlasý, blýskly oči zespod tmavé řasy,
vážně mluvil šumem ze doubravy: „Vypuď touhu vášně z mladé hlavy – vášeň taká žhoucí parno jesti, mladý strom usýchá pod ním záhy,
poupě hyne ještě v ratolesti – zapuď vášeň, ó můj cáři drahý, vždyť máš doma choť svou jako růži, nikde nenajdeš si lepší druži!“
Zruměnila cara líce v hněvu – proč mu nepřeje ni zlíbat děvu? A než večer nad krajem se kloní, koník podkovou pod carem zvoní,
druhý pod synem bojara řehce – bojar s okna hledí na dva jezdce. –
Cookies on Poetry Cove