Já viděl je, ty žence mocných plecí,
ty lesklé kosy, klasy ježinaté,
ty luhy kypré, lány šíré, zlaté,
i perly potu ode skrání téci.
Já zřel ty dělce: ó vy chrabří reci,
jež zápas šálí, přemlouvá a mate,
zda v nivě české statně vytrváte
a vlasti klidu dobudete přeci?
Ó rolníče, ó dělníku ty prostý,
já s úctou kloním před tvou prací čelo
a k srdci vinu tvoje letorosty!
Tu lásku k vlasti nedej vyrvat’ sobě
a byť i kleslo pod břemenem tělo,
ty děti své střez v každé žití době!