Kdy první lán byl oráč dooral
a na dlaň pohléd’, kde to palem hnětlo,
zřel mozol, jak by kvítko bylo zkvetlo
mu rudé jako v boku tvrdých skal.
A druhý mozol roznítil mu pal,
kdy léto na úrodu smavě slétlo,
a třetí, na zimu kdy teplo, světlo
byl sháněl – jen kdy Pán Bůh požehnal!
Tak dnem i rokem tvrdla těžší dlaň,
až zkrvácela pro ty drahé hlavy,
jimž platila tu čistou lásky daň.
Leč ještě místo v ruce bez mozolu –
to poslední! Vlasť volá, boj tu žhavý!
Jde rolník – snáší krov na českou školu.