To bylo květů! A ty v borech vůně!
Ta krása přírody! Ty ženců davy!
Mně dosud nejdou chvíle ony z hlavy,
jež blaženě jsem trávil v léta lůně.
Ty city stranou, na něž srdce stůně.
Zas volá povinnosť, kdy srpna žhavý
polibek schladl. Prchá do dálavy
mi obraz vlasti. Ó vy lesů tůně!
Buď vítána mi opět školy síně,
kde vedle květu květ se něžný řadí,
jež náležejí drahé domovině.
Já v tvář ti hleděl, svatá Máti Čechů,
tam v prosté chýži i tam na podhradí:
Jsem tvůj i zde až do sledního dechu!