Pode strání stromů ve náručí
klidně dřímá chýžka vedle chýže,
jedna výše, druhá, třetí níže
a všem stejně potok šplouná ručí.
Jako bílý květ kdy čistě vzpučí,
tak se nad ně pne a přece víže
k nim ten bílý dům a poutá blíže
ves, jíž bouře vášní nezahučí.
Jako k svatostánku každý zírá,
kde se nápis „Našim dětem“ skví.
To jich láska, naděje a víra.
Nechať jinde lid náš odstrkují,
zde ty domy vedou k vítězství,
reky tuží a zbraň lidu kují.