Jsme světlonoši žití nad hlubinou:
v ní hlučné lidstva stýkají se davy,
žen, dětí, mužů tisíceré hlavy,
jimž na trať k předu bouřné mraky plynou.
Z nich klam a šalba s jedovatou slinou
dští do pochodní, by dav kolisavý
v před nemohl, kde pravdy výron zdravý
jak slunce tryská nad hloub žití stinnou.
Zda udržíme světla svého záři
i proti vichru, na bouřlivé mraky,
jež rozdmychují satanové – lháři?
Či shasnou pochodně? – Než to se stane,
my vrhneme je lidu přede zraky,
ať jimi hloub, jíž kráčí, celá vzplane!