Vy stařečkové vlídní, stříbrovlasí,
vám také znělku k vaší poctě píši,
vám, již jste pili na dno žití číši
a dbali jste jen drahé vlasti spásy.
Jste jak ty vísky tichounké. Kdo hlásí
jich činy, klopotu? Co k slávy výši
ty přispěly, čím srdce jejich dýší,
kdo sbírá zde ty perly a ty klasy?
Jste jak ty hvězdy v dáli nedohledné.
Kdo o nich ví, kdo o živém jich ruchu?
Ty tratí se, až zcela zář jich zbledne.
A víc jich není, kdy by hvězdář chytil
jich zlatý lesk a pronikl k jich duchu. –
Já ptám se, komu jejich jas se třpytil?