Pod písčitou strání plynou jasné vody klidné řeky, že jich špluny mžikem hynou, a jen vran je slyšet skřeky
a jen chodců plaché kroky, kteří jdou tam v skalné boky. Jdou tak v bázni lesem tmavým, roklí vzhůru přes balvany;
slidičům je hávem mhavým kryjí lesy na vše strany; výš a dále zástup kráčí, perly slz jim líce smáčí.
Nad hlavami les jim šerý šeptá o zapadlém štěstí; každý šumot od Jizery, neb kdy prudčej’ zašelestí
něco v stromech, chodce děsí: „Nejsou-li zrádci i lesy?“ Stanuli, a bělovlasý kmet jim ukazuje skrýše.
Nevnikl sem po vše časy cizák; zde vše tajem dýše: „V tyto, bratři, vizte, sluje ani vánek nezaduje!“
A zas dále mezi skály zástup stoupá unavený, jak by o život se báli, o své děti, o své ženy,
o své knihy, o svou víru, kterou vyznávali v míru. Stanuli, kde v skálu nízký otvor vedl, v temnou skrýši,
o níž ani z blízké vísky nevěděli. Nad ní k výši povyrostly štíhlé kmeny, jimiž skály zahaleny.
Uvnitř trojboká je sluje, tvoříc jehlan, dutou věži. Déšť sem nemůž’; a když vzduje vítr, proniká sem stěží.
Ani nebes oko vlídné v tuto skrýši nedohlídne. „Tady naše obětnice, útočiště, modlitebna!“
vece kmet a zbožná líce prosba nadchne převelebná. Pokleká a zástup za ním; kněz ho sílí požehnáním.
Zašuměly větve šumy, zaplakalo rosou nebe, potemněly vůkol chlumy, řadíce se podle sebe;
pozalkala v proudu řeka: „Ach, co na vás, Bratří, čeká?“ – Ucházeli smutní dnové, umíraly dlouhé noci;
nepřátelé ne jak lvové ve své uloupené moci, ale jako tygři draví po Čechách, co české, dáví.
A kdo česká srdce měli, do skal, lesův utíkali, do hor, ve kraj cizí, stmělý, kde své domoviny lkali,
jako psanci pustým polem bez potěchy, s hrozným bolem. V Kalichu – (tak svoji skrýši nazývali Čeští Bratří) –
pili svojí bídy číši, jak se mučenníkům patří; modlili se, zbožně pěli za svůj národ osamělý.
Modlili, až vzešla doba, kdy i jim se bylo bráti cestou proklatého roba na vyhnanství smutné trati;
nepřáliť jim ani skály, by tu pro svůj národ lkali. Bratří prchli v kraje cizí; s nimi paměť všeho lidu,
s nímž tak mnoho, mnoho mizí po bouřích i svatém klidu... Dnes sní o tom na Kalichu šeré skály v dumném tichu.
Jenom časem zabloudí sem chodec v posvátná ta místa chladných slují sporých písem,*) jež tu vpsala srdce čistá
zbožnou rukou dobra Čecha; jinak přes vše čas jen spěchá. – – Tak i já jsem zašel maní, bloudě jizerskými srázy,
jednoho dne v době ranní na místa, kde Bratří drazí českou víru ukrývali mezi lesy, mezi skály.
Posvátná mne hrůza jala v tomto mrtvém chladném klidu, kde své stěny sluje vzpjala za skrýš uštvaného lidu;
vzpomínaje dob těch zašlých, pil jsem s nimi hořký kalich. Pil jej znova ve vzpomnění, jaká láska bezeměrná
tenkrát Čechy pjala k sobě! Jak jich srdce byla věrná! Než by řeč svou, víru dali, raděj’ prchli v pusté skály.
Stanul jsem tu v zadumání. Jizera se v slunci leskla, přes les táhlo tajné lkání a má duše přála tesklá:
„Míť té víry Češi všicci, pak vám běda, protivníci!“ A své rozpálené čelo na balvan jsem znaven složil,
srdce se mi v prsou chvělo, jak bych celý věk byl prožil, a rty zbožně zašeptaly: „Bože, chraň můj národ malý!
Chraň ho, vzbuď mu znova bratry, české bratry s věrou pevnou! Z Krkonoš až v dálné Tatry učiň víru naši zjevnou!
Uděl vůle, uděl síly, bychom slavně dále žili!“
Cookies on Poetry Cove