Na Vranově*), Jiřího kde krále
ve skal lůně stojí socha šerá,
zastavil se, v stín se stromů hale,
dnem umdlený chodec za večera.
Prošel trosky, kde se v dávném věku
pnulo sídlo Vartemberků hrdé;
dnes tu spatříš po dob burném jeku
upomínky pouze v skále tvrdé.
Málo mluví tady k české hrudi,
odcizen i tento koutek luzný,
kde dřív život, tu teď balvan studí,
pod nímž barák v zem se krčí nuzný;
chatrč vetchá jako výsměch krásy,
která vůkol při Jizeře trůní,
kamž se vesna ročně mile hlásí,
by se zhlídla v řeky jasné tůni. –
Zadumán, kmet pod sochu si sedá;
žalné vzpomínky mu hlavou letí,
tvář se chmuří unavením bledá,
a list padá na ni ode sněti.
Starý ret ve přítmí lesa šepce:
„Velký králi, prchly již Tvé doby
a Tvá sláva – cizí v naší lebce;
urvaly ji věků dravé zloby.
Národ český již ten národ není,
sotva stínem je svých bohatýrů;
dnes si na něj záští zuby cení
a rve z prsou slávy svatou víru.
Shlédni na nás s jasné výše nebe,
duchem svým nám v srdcích rozžži zápal
oné lásky, která vedla Tebe,
kdy Tvou vlasť zlý škůdce rval a sápal.
Nadchni mysli celé domoviny
i všech bratří širých po Slovanech,
aby opět duch se zmohl jiný
po oteckých udupaných lánech.“ –
Větřík zavál, s větve lístek kmetu
spadl na skráň a pak na drn svěží –
na znamení, český duch že v letu
k slávě vlasti nejlepší znak střeží.