Tatíčku můj, mamičko moje, tak srdce mé dnes touží za vámi, daleko, daleko městské za brány, daleko, přes řeky a kolik niv,
daleko až tam do lesů, do lesů, kde to v nich dumavě hučí a kvílí... V dřevěném bídném domku mezi lesy, kde se z mechu a z hor mlhy věsí,
Blanice teče kde zadumčivá smutná, tam jste mi, tam jste duše mé dnes... Vaše tu dítě sám a sám, tak často si vzpomínám
na vás, drahé dvě hlavičky, co jste tak jako dvě makovičky, třesoucí se už v podzimkovém vichru... Mezi lesy v baráčku chudém, drahý táta můj
šedivou hlavu už sklání... a na políčku svém, s potahem, s kravkami, denně – a zná bídu jen, a sní, stále, že přijde požehnání, a bude jej čekat v té velké důvěře až do hrobu...
Ah, to je velké básnické odevzdání, jaké on ve starém srdci ještě má! Ah táta můj, nic jiného než básník ani – neb trpí klidně tak, a jenom v usmívání,
všecko dává, všecko přijímá – jak bere a dává mu samotná příroda – s níž on už tak je jedno zcela... krev jeho, země krev, jak jeho je v zemi,
a k ní v touze on a s nadějemi a on ví, že z ní vstal a že v ní se vrátí, že jí dá tělo své, duši, lesy co vdychnou... A z rána je v poli již, a do soumraku,
to jediné políčko v jeho srdci jen, a jeho zraku jej přehlédá, s ním cítí, s tím políčkem žije... To políčko, z hradeckého kostelíka v něž varhany zní, a kde on slýchá z kostela chorálů zpěv
a zvonků teskné hraní – v nějž lesy přizvukují a hučí a kvílí... až zastavuje se, a poslouchá v práci... A staří ptáci mají málo písní,
ty se jen v mladých srdcích tísní, než zavane v ně studena chlad – a po mladosti utrpení jim astry zkvetou!... A tatínek můj už nezpívá, že nežije píseň,
že žije veliké sloky poslední němé básně – že se šedivou hlavou odevzdal se žití větrům, krásně... Maminka říká z modlib si ještě, tatínek zří jen do oblak, chtěl už by s nimi také plouti,
za nimi se v modro duši pozvednouti, a přes ten svět jíti do ráje... Ku kostelíku se šindelovou stříškou se dívá, již jako pampelišky chmýří vítr rve,
kol něhož ta bílá zídka, hřbitovní zídka... Ah v hřbitov, tam – pod zelené chvojí – to je cesta do ráje...! Do ráje půjde otec, do ráje matka má,
neb utrpení výškou až setkali se s hvězdama, neb ku konci chýlí se pohádka jejich a utišení a vyrovnání stojí ve dveřejích – a ráj to je pokoj a mír,
a ten dá zem, jenom zem – duše když se z těla vznese nad lesem, když umlkne její všecka báseň když už ne ani němých slok...!
Dvě srdce čekají, dvě duše touží návratu, otec můj šedivý, šedivá matka má, dočkají, – ale dětmi nad náma, starý se skácí to strom,
co nás zasil – že my pak každý sám v žití tom staneme bez něho, sám a sám... Sám a sám, dnes to vzpomínám –
tatíčku, mamičko, vás to vzpomínám – starý živote, stará písni, starý živote, jež nám dal jsi nový – stará písni, z niž mi zpíváme nové –
neb stejně jste jako my krvi a srdcem žili... Smutný a velký je v pádu strom, který léta žil a umírá teď, a je veliký smutek a hrůza v tom –
a přece on se to jen vrací, zkad vstal... Je to jen pravda, je to jen příroda – a přece tu želí láska, ah láska! neb láska je krása a bez ní by nebyla krása –
a to mají lesy lásku, má země lásku a má člověk lásku... A já mám velikou, velikou lásku, za vámi tam, jak jsem tu sám – jak bez vás jednou zbudu sám,
tatíčku můj, mamičko má v baráčku mezi lesy daleko tam, jalovčí při zemi nízké s vřesem kde po skále – staré jedle zadumané po větru žijí kde oddaně –
v nichž to než umrou stále hučí a kvílí... v nichž jako by zrovna lkající duše byly – když jeseň jde smutná, smutná...
Cookies on Poetry Cove