Jindřich Ptáčník myslí jenom na zlé půtky, aby do své moci dostal Polabany. Již i Čechy děsí jeho mocné skutky: divné hnutí budí v Čechách mezi pány.
Dobrý kníže Vácslav stěží pány krotí; nebezpečí vzrůstá, Němci táhnou k Praze, jako bouřné mraky blíž a blíž se rotí. – – – S nepřítelem tím se vykoupí vlasť draze!
„Kdože také síle může odolati?“ přemítá náš kníže. „Nač mám vraždiť lidi? – Nač ty kruté boje, nač ty půtky platí? – Jak má duše vojny, jak jí nenávidí!“
A hned posly sýlá k Jindřichovi králi, ročním poplatkem ho sobě k míru váže, a jak voje k bitvě proti sobě stály, klidně domů jíť svým bojovníkům káže.
Na Vácslava páni leši zareptali: „Taký kníže slaboch, jenž se boje bojí!“ A hned v poradu se nad knížetem dali a své černé pikle proti němu strojí.
„Bratr Boleslav, aj! – Věhlas jeho jiný! Bojovného ducha! – Srdce v prsou mužné! Boleslav se stane spásou domoviny, jen on zachrání nám kraje naše družné.
V Boleslavu tluče srdce Drahomíry, záští proti vrahům, porobě a zvůli; jenom on jho střese, spasí domov šírý, nezůstane státi k slávě v cesty půli!“
Tak se uradili mocní páni leši s Boleslavem, který záměr pojal smělý a jen v duchu měl, by slavni byli Češi. Přemítal a plán kul, v duši rozechvělý:
„Vácslav musí padnouť! – Nehoden je trůnu, kdo se zbaběle svým zaprodává vrahům; nehoden, by vsedal na knížecí brůnu ten, jenž nepřítele pouští k vlasti prahům.
Nehoden! – Leč Vácslav mojím bratrem přece, jinak dobrotivý svého lidu kníže...“ – vyčítavě hrdý Boleslav si vece a zlá na prsa mu padá viny tíže.
Dumá a zas chmura přeletla mu čelo: „Dobrý Vácslav, kníže, dobrý muž a svatý...“ a zas smělé srdce se mu rozechvělo: „Ale pokořiti nechce vlasti katy!
Musí umříť, musí, vlasť-li hynout nemá! Bojovného vládce v Čechách zapotřebí! Chrámu, meči: sloužiť nelze pánům dvěma!“ – A hned záměr zraje Boleslavu v lebi:
„Usmrtiť ho – Bože, jak to hrozné, hrůzné! – Buďto on, buď vlasť má! – Ustaň, srdce, tlouci! Usmrtiť – neb vydať nepřátelům luzné nivy drahé vlasti...!“ děl a líce žhoucí
tiskl chvějící se mezi tuhé dlaně a pak šeptal Bohu odpuštění prosbu. Vstal a přes komnatu kráčel odhodlaně, mírně láskou k vlasti činu svého hrozbu. –
V Staré Boleslavi den je velkých hodů. Dnes tu jásá lid. Oj, dnes tu sám i kníže. Vácslav k Boleslavu v dobrou srdcí shodu ve bratrské lásce útulně se víže.
Jitro v slávě vstává; na jitřní se denní; svatý kníže ve chrám pomodlit se spěchá. Nedbá výstrahy – je sotva kuropění – jenom v chrámu Páně pro Vácslava těcha.
Spěje po nádvoří, potká svého brata: „Dobrý byl nám večer hospodář náš milý,“ Vácslav zdraví. Než však projíť moh’ skrz vrata, Boleslav meč pádný vede bratru k týli.
„Bůh ti odpusť, bratře, jakož i vlasť milá, kam tě zavedla tvá vládychtivosť slepá.“ Když však přivolaná sluh naň padla síla, k nebes trůnu vzletla duše jeho lepá.
Boleslav se zachvěl. – Těžkou cítí vinu. Svědomí červ hryzl v bratrské mu hrudi. Hrozný hlas ten tlumí v bojích za otčinu; proti nepřátelům v boje ho to pudí.
Marně slávou nitro konejší a kárá; koruna ho tíží, meč ho pálí v ruce a ta jindy mysl pružná, silná, jará nemůž’ odolati svědomí zlé muce...
Cookies on Poetry Cove