Zářná hvězda vzplála nade Prahou, kdy vlasť českou řídil Jiří král; milovaltě domovinu drahou, nepřítel se moci jeho bál.
Byltě otcem poddanému lidu, násilníkům soudcem přísným byl a jen přál, by národ živ byl v klidu, nepříteli šíji neschýlil.
Svobodu, ten drahý poklad vlasti, mečem, slovem chránil Čechům svým, od zlých rádců nedával se másti a svým synům hodným, mladistvým
vštěpil lásku k lidu, k rodné zemi, k tomu lidu, z něhož vyšel sám; a kdy zrada vzešla kraji všemi, obrátil se toužně k nebesám:
„Velký Bože, velkých světů Pane, Ty znáš srdce mé i národ můj, pro dobro jen mysl jeho plane, drahou zemi naši opatruj!“
A pak zmužile se chystal k bojům, nepřítel kdy povstal se všech stran, neustoupil ani bouří zdrojům, které do Čech tryskly z římských bran.
A kdy vlastí samou bouře zrady rozlétla se z pohraničných hor, strhla u vír svůj i pevné hrady a s ní hnal se nepřátelů sbor:
v pochmurné té době velký Jiří jako slunce protrh’ svárů mrak a co doma hanba piklů víří, mužně vzplanul bystrý jeho zrak,
švihl meč a k Nýrsku sletěl bleskem, cizákův kam pádil pustý voj, že to zadunělo v kraji českém: „Slavný Jiří umí vésti boj!“
Pak se vrhl s udatnými syny, kde se zdvihá k Moravě kraj náš, trestat Uhrů zarputilé viny, jimž vlád’ věrolomný Matyáš.
Zjímal smělce, mohl trestať přísně, ale překonal svůj velký hněv, věrolomce zbavil smrti tísně, velkomyslným že český lev.
A tak všude jenom slávy záři rozléval, kde stanul jeho krok, srdce složil vlasti na oltáři, a kles’ před ním úctou každý sok.
Obdiv budil po Evropy říších jako velduch, jenž má orlí let; v palácích i horalových chýších jméno jeho šeptal žasný ret.
A když slávobranou stkvělých činů žití dokonával zářnou pouť, k lůžku zavolal dvé dobrých synů, by jim v duši mohl nahlédnouť:
„Jindřichu, i ty, můj Viktorine, statně kráčeli jste cestou mou, já ji dokonal a v kraje jiné cestu konám; zrak můj chabne tmou.
Osiřely rodné vaše země, osiřel jich trůn a bouří val hučí vlastmi hrozivě a temně; národ můj jim dosud vzdoroval.
Ale nyní zuřivějších bouří proud se valí v naši krásnou zem, ve svárův i bojů hustém kouři koruny se halí diadém.*)
Nejste s ony, jež by ruka vaše měla pevně, zdárně ovládat: Znáte podskočného Matyáše, jaký za přátelství dává plat.
Česká koruna – ta těžká vele, klesli byste její nátlakem, a zlí strhali by nepřátelé s královského roucha zlatý lem.
Ku Polákům zrak můj toužně zírá, odtamtud ať Čechům vzejde král, aby národ, jejž zlý osud svírá, s pobratimy svorně, pevně stál.
S Polákem kdy Čech si ruku podá, aby jeden sledovali cíl, slávských bratův obapolná shoda nelekne se všech nepřátel sil.
Obětujte vlastní svoji slávu drahé domovině na oltář...“ – Jiří děl a těžkou sklonil hlavu, kterou oslnila slávy zář.
A dvé synův u velikém bolu kleslo otci na šlechetnou hruď: „Půjdem’ věrně k spáse vlasti spolu, ty nám, otče, vzácným vzorem buď!“
Cookies on Poetry Cove