Žil kdysi král, ó milé děti, jenž Čechy nad vše miloval, a jehož nikdy ze paměti nám nevyrve ni zdar, ni žal:
On býval – děcko – za vlasť psancem a tupen cizím, podlým hancem. Než dospěl, bylo v Čechách smutno: Zde Branibor a žoldák tyl.
Lid slzu v oku, v srdci rmutno; krev ssál mu cizák ze všech žil. Co nemoh’ v kořisť domů vzíti, to mečem klá a ohněm nítí. –
Byl milostivým otcem lidu a citům jeho rozuměl; znal zlatem těšiť jeho bídu a těchou plašit’ z nitra žel.
Co jací v světě byli králi, ti všicci za ním v lesku stáli. A Evropa si povídala o českém králi učeném;
a světem létla o něm chvála: „Co v Čechách v skutku, jinde snem.“ Ba, Vácslav Druhý byl král zlatý, jenž záři nesl v palác, chaty.
Co jiní vedli ostřím meče, král Vácslav učeností svou, svým věhlasem, bez hrozné seče: jej pro koruny jinde zvou;
již jásají i polské nivy: „Ať žije král náš spravedlivý!“ – Byl králem, jemuž rovno není, nech dějů pročteš každý list.
Slyš, co děl kdysi v zanícení, tak nadšený a láskou čist: „Nuž, raďte, kdo zná lépe vlásti, a já mu žezla dám svých vlastí!“
A jako mince jeho byla vždy berný, těžký, čistý kov, tak mluva jeho hlaholila vždy plna slibných, zlatých slov,
vždy nadějná, vždy konejšící, jak úsměv v jeho zbožné líci. Ó byl on králem, děti milé, jak granát, jenž má čistý lesk;
vždyť jeho snahy ušlechtilé z Čech zaplašily všechen stesk. On sluncem, andělem byl dobra a národ jeho rostl v obra.
A rostl v obra v šťastném klidu, tak milující, milován, že znělo vlastí z nitra lidu: „Ať žije Vácslav král, náš pán!
Ať paměť Tvoje neuhasne! Buď zdráv, Ty velké kníže jasné!“ „Ať paměť jeho neuhasne!“ tak díme po letech my dnes,
kdy zase k staré slávě jasné se budí znova město, ves; kdy srdce tluče ve nadšení: „Svět Čecha opět ctí a cení!“
Cookies on Poetry Cove