Náš Vácslav První byltě král, kterému český národ přál; onť býval štědrý, vlídný muž; však takých není mnoho juž.
V těch dobách Čechy – naše zem – se vyrovnaly vlastem všem: sem bohatství a blahobyt lid vábívaly na pobyt.
Tu dostatek a drahý kov o Čechách šířil mnoho slov, že cizincové přemnozí i s nádhernými povozy
sem zajížděli ze říše, by u nás žili v přepyše a zbohatli, a cizí mrav tu oživěl, se zvykem stav.
I krále – ač byl moudrý dost – přec nakazil ten cizí host; neb českých zvyků nedbaje, vzal v oblibu si turnaje
a honbu – věru Němců zvyk – si obral těla za výcvik. – (Ó velká zhouba národa, kdy odcizí se vévoda!) –
Lid cizí vodil do Prahy i do hor jako bezhlavý; a cizí hosty k dvoru zve, tak pomíjeje pány své
a nedbaje, že vlastní lid tím vhání v jícen příštích bíd; že věrným dotud cizí druh, než nezdar země zní mu v sluch,
a cizinec jen proto nás má v lásce, pokud kypí kvas: když pak se odměniti má, že lásku jinak pojímá.
Než osud sám a vlasti zdar v čas králi odkryl činů zmar, jak slabě zíral v příští běh své země dějů, které v spěch
se vlastí brzy řinuly, kdy Přemyslovci hynuli. By dověděl se celý svět, že Vácslav kráčí v slávě zpět
a málo v činech prohlédá, jak Čechů rozkvět pobledá: král brzy samým osudem byl stižen velkým, krutým zlem:
Že poloslepý k národu byl král a lidu svobodu za cizích hostů marnivosť byl zkrátil, lidu drahý stkvost, –
kdes na honitbě ratolesť aj! králi připravila trest: bylť jedno oko vyrazil, by v skutku poloslepý byl.
Kdo nectí domov, zvyk a mrav svých otců, nemůž’ býti zdráv; neb jenom domov ochranou, kdy nepřátelé povstanou!
Cookies on Poetry Cove