Ještě v duchu vidím školo Vinořská tě po letech tam v návsi naproti bílému dvoru, kol něhož samé aleje a aleje podle všech cest, jež zakvetávaly v máji nad námi tak krásně...
To školní zřím stavení bílé se zahradou višně kde kvetly starému řídícímu a jabloně, jejichž větve nám až skoro do oken rostly, kde jsme sedávali, moudrost světa slýchávali
a řídící starý s rákoskou v rukávě dle svého zvyku do uličky mezi lavicemi chodil, mezi nás... Už je to dávno, dávno a dávný čas, kolikrát zpíval už v tom našem háji kukačky hlas
a řídící starý ten, co žaltáře nad marami zpívával, jiného zpívati musil nechat zas – když ten zazpíval v rakvi nad ním...! A já to všecko tak jako vryto v paměti mám
a já si vzpomínám, dobře vzpomínám na všecky malé kamarády se mnou z jedné řady i na všecky kamarádky té dětské ze pohádky,
jež sedávaly v jedné s námi hochy síni – co, teď už, přestává – není nyní... A vzpomínám na tu jednu tvář bleďoučkou, na tu jednu školačku z jedné vsi hezoučkou,
ta, co byla jak andílek vždycky, sluníčko když májové svitlo v lavice a ji ozářilo po rusé hlavičce, že vypadala tak celá jak májový květ...
Kolik jar přešlo, kolikrát znovu kukačka kukala, ale mne stále zpět vzpomínka ta volala, ale ja zapomenout nedoved a nedoved, pořád ji vidím v bílých šatečkách běloučkou,
jak byla v máji nejkrásnější, tak hezoučkou pan vikarius starý zkoušel když na májové zkoušce. Vzpomínám, spolu jsme z jedné čítanky čítali,
spolu se do očí si, děti, dívali a ona tak nesměle a nesměle a já, nevím proč, měl srdce rozchvělé, já hoch, jenž z listů čet’ teprv čítanky...
A mně tak divně bylo, když se její mne dotknul vlas, když její jsem cítil dech a slyšel tichý hlas, v němž nesměle tak jen povídávala vždy cosi... A vy malé oči, modré jako květy čekanky,
stale vás vidím a vzpomínám, i vás, vy rusé malé vlasů copánky, z té hlavičky, jež volně tak splývaly, z níž ty anděla oči se dívaly...
Mé srdce, ten zjev už sotva ztratíme, jak ten hlas stále zní v duši mé – ten hlas dětinský, ryzí: „Pojď Jene, pojď Jeníčku! – –“
Mé srdce, je ale bolesť v tom, že se sotva už vrátíme – a nevrátíme – aniž to kdy oželíme, oželíme – ten hlas, že jen v duši zní, – ne skutečně...
Pořád tu školačku vidím, tu školačku, vzpomínám, jak krásně hrála „Heličku“ v té řídícího rozkvetlé zahrádce pod kvetoucími višněmi a jabloněmi,
s nichž květy padaly jí na rusou hlavičku... Leta šla, let řada šla – ta mladosť první odešla, a chasa ze starého řídícího školy
všecka se rozešla už, a rozešla – a má školačka někde zbyla v dědinách těch a já jsem tu sám a sám v městských zdech... Má školačka někde šťastnější, šťastnější,
ale já sám a mně pán bůh ví kdo zkonejší duši mou, duši mou... Má spolužačka tam zůstala, zůstala, kukačka kuká kde a modráčci kde lítají – –
a sám pán bůh ví, komu se dostala a čí že ji ústa teď líbají, líbají... A kdo ví, zda z bílého těla už nevyrašil květ, tak jako na štěpích raší v máji –
šeřík kdy vonět počíná a s večery slavíci pevně se rozezpivají... Ztratila mi se už, a ztratila a nepřijde čas, že by se vrátila
a šťastná tam ona snad kdesi na vsi samotný já ve smutných města zdech na tu starou školu mám plno vzpomění těch... Ó srdce mé co zvedáš se, o nech jich, o nech,
bolesť je v tom, tichá bolesť v tom, že to krásné, sladké, ta pohádka, že se ztratila, že se dozdála, že čas ji dopovídal smutně pro mne...
A smutně myslím na starou školu po letech, tu ve stinných šerých města zdech, tam na tu školu v návsi proti bílému dvoru, kol něhož samé aleje, aleje podle všech cest,
již zakvětávaly v máji nad námi tak krásně... A vzpomínám a bolestnou touhu mám a vzpomínám a marně vzpomínám, už mi s mnohým bylo mi se žehnati –
a já vím, jak bych toužil líbati – že tu děvenku už nezlíbám, nezlíbám... Daleko jsem já tu sám – a daleko, je mně ona tam –
a sám Pán Bůh ví – už čí... A o sobě nevíme, aniž se dovíme, – a my už ach se nesejdeme, nesejdeme nikdy...
Cookies on Poetry Cove