Teď nad ním stojí. – Bílou hlavu kloní
a pohlíží, kde jaký plný klas,
kde padla rez, kde pomoh’ déšť, kde čas,
a co dal úhor, předělaný vloni.
Srp zaznívá a kosy jasně zvoní,
křepelčin volá vůkol milý hlas.
Nad úrodou plá slunce zářný jas
a poblíž luh a jetelina voní.
Ó učiteli, jak tvá duše plesá,
kdy „na tvém láně“ hojně požehnáno
a pod kosou klas těžký k zemi klesá!
Ty myslíš sobě: „Sil jsem, měl jsem péči,
než zašlo slunce a jak svitlo ráno;
buď, lide náš, vždy silnější a větší!“