Když oráč osil rozkypřenou líchu
a unavený po roli se dívá,
kdy slunce na zemi se pousmívá
a zrno klíčí v hnědé prsti v tichu:
Svou mysl k nebi bez záští a hříchu
vždy obrací, by zdárně vzrostla niva,
jež jednou slunce, jindy rosy chtiva
jest, tak jak třeba květům do kalichů.
I já vždy k nebi obracím svůj zrak,
by ujalo se, které siju, sémě,
a prosím jak ten oráč vroucně tak:
Ó přej mi, Pane, stále nadšení,
by k dobru rostlo ono mladé plémě,
a síly přej, z níž zdar se pramení!