Stojí mohutného skalí
v divé rokli šedé stěny,
pod nimi se bystřeň valí,
hučíc každé času změny.
V boky skalních obrů hází
vlny syčící a burné,
jak by chtěla strhnouť mlází,
jež po skále pne se chmurné.
Dole u víru se kroutí
a zas v skalní hradbu buší,
chtíc ji v kusy roztrhnouti
neb se ptáť, zda má též duši.
Ale skály nepohnuté,
co je věků, pevně stojí,
neuhnou se vlně kruté
a jen tvrdě čelí boji.
Jenom kdy se větru vanem
časem dolů hrouda sřítí,
jako v posměch v rozpoutaném
rozpádne se vlnobití.
Jinak příboj rozpěněný
odráží a nazpět metá,
mezi tím, co z skalní stěny
kalina a šípek vzkvétá.
Mezi tím, co božská Vesna
zlatým prstem v skalí klade,
jak by procitnuly ze sna,
trav a květů trsy mladé...
Tak náš národ – jak ta skála
nad bouřící prudkou řekou.
Bouře světa přes něj vála,
bouře doby přes něj tekou.
Ale národ, nepřemožen,
uprostřed té dravé vřavy
jako z žuly, z kovu složen,
vlnám zkázy odpor staví.
Nadšeně a obětavě –
chrabrých bojovníků četa –
hledí vstříc své nové slávě
ve burácných vlnách světa.