Barbaři jdeme, barbaři upřímní čistí bělostní v duších svých a vznešeni dobří a krásní ač režní... Neseme záplavu na vše co změkčelého –
všeho zhýčkalého ten zásypem svět... Nová jde doba, nově otevřeny doly, jdou vznešeně naše dnes zástupy, kdesi vstaly tak jako vzrostlý bílý květ,
jdou a se valí a nesou zářící rudy – prosté jen rudy, v nichž ale zrna ryzá... Pevni jdou mohutni a své povahy, jdou přímo z polí a luk a lesů,
jedloví v nich a borovic svěží vůně a růží a lilijí zahrad venkovských, né ale pižma salonů a skleníků dusno... Přes všecko půjdou, přes všecko,
básníci noví vstávají obrovití, umřeli poslední orlové, pávi jen zbyli – zaplaší oni pávy, ponesou za orly se k výši – do nového století hvězdami se rozhoří...
Přes básníky pižmované salonů půjdou přes básníky ve fracích, cylindrech a rukavičkách, pižmem páchnou jež a orchydeje mají mdlé, a jen zatčeny, v knoflíkových dírkách...
Přestane poklonkování a frase, přestanou formy, jež byly lži. – Všecko bude upřímné zas a otevřené, přestanou spolky všecky, jež jsou jen z formy,
neb pozná každý, že je jen sám a sám. A nebude těch, jež měli by přání – a budou ti, jež milovat budou jen slunce, a jeden druhému nebude jej stínit...
A přijdou barbaři, jak dojdou – a s bílými květy bílé štíty postaví – z velikých balvanů pozvednou stavby, stavby mezi horami a lesy, a v polích...
Červotočivý nábytek vyhostí starý a dají museím a na bahnech nechají shnít dnešní města... Stavby vysoké pozvednou, odkud bude blíže slunci, kde budou vysoko od puchu země –
bílé své praporce rozvinou slavnostně ve výši – po životě – po života větru by vály... A budou větrům života poddaní, a budou jen životu poddaní,
přírody děti, přírodě matce oddaní, se vším usmívajíce se ať trpce, či sladce, jako ve velkém snu, či sladké ve pohádce. – A v bilých květech jen rozkvétajíce i vadnouce,
ku zemi hmotou těla padnouce tělem ku zemi, duši vydychnouce ale růžemi, barbaři my, upřímní a čistí! – –
Cookies on Poetry Cove