Nezkrotná touha Samoty
žene mě ven v tmavé kraje,
v zapadlé kraje hnusného města,
v zákoutí tonoucí v orgiích pustých.
Rozplizlé šero večera
hází své bázlivé stíny
po sešlých střechách odporných doupat. –
Všude ticho, podivné ticho, –
slyšet jen slabý kročejů zvuk,
a ty se ještě ztratí hned v šeru,
v zeleném brlohu,
kde koupíš za trochu kovu
znavené tělo grisety svůdné,
svůdné víc nahosti kouzlem –
Známé to figurky vyžilé
míhat se pod okny zřím,
pod okny s zelenou záclonou, –
jakoby čekali na známý pohyb
nahého ramene prostitutky,
buržoy těmi tak často upotřebené.
Žlutý svit posněžené lampy
ozáří na chvíli smrtelně bledé jich tváře
rozkoší příšerně stažené, –
a zas to mrtvé ticho...
Bezvládně oddávám se myšlénkám,
tkám křídla rozpoutaným Illusím,
když zalehnou mi v uši tak bizzarní tony
starých, rozladěných skřipek,
jež k boku tiskne snad pobuda spitý
v pověstném bordellu, plném vábivých griset
sedících na klíně vyžilých, zmožených hejsků.
Divné to chvíle orgií pustých,
za zvuků bídného nástroje,
bordell když plný je kouře,
v němž tratí se i portrét kteréhos mrtvého panovníka
i zčernalý obraz krále Gambrina, –
a spito vše je vilnou únavou – – –
Ó, bídná, prodejná societo!