Nemoc.

Nemesis přísná jednou zas vzpoměla na mě! Zmučen krutostí rozkladné Nemoci, již stále u lože jasně zřím jak němou sfingu, sfingu mých bezesných nocí, –

v nervosní úzkosti čekám již konce. Rány mé stále se jitří, víc a víc pálí, zkažená krev podivně syčí v rozchvělých nervech, ve vyschlých žilách, –

vyhublé prsty s fialovými nehty zarývám zoufale ve spráhlé tělo. Ó, tuším teď, otrok tvůj slabý, že brzy již přijdeš, netvore – Smrti,

v pekelném objetí tvém bych doúpěl v bolestech němých... A rány jitří se dále a pálí.